„Bože, jak hluboko jsem klesla!“ … Sleduji pravidelně pořad „Prostřeno“

Každý máme něco … Někdo sleduje Prostřeno, někdo Ordinaci a někdo čte Blesk. A kdo říká, že ani nic podobného nedělá, tak aspoň volil Zemana.

Mojí „třináctou komnatou“ je tedy Prostřeno. Velkým osobním pokrokem nechť v té věci je, že bych to ještě před lety nepřiznala. Dříve jsem si myslela, že nemůžu na sebe prásknout věci, které nejsou dostatečně „na výši“. Myslela jsem si, že musím před okolím pečlivě ukrývat svoje „nedokonalé a hloupé“ zvyky a záliby. Svět musí znát jen mé kladné stránky.
Z toho jsem naštěstí „vyrostla“. Pochopila jsem, že každý člověk (naprosto každý) má své primitivní já, jen ho každý neukazuje, … ale to neznamená, že tam není. Samozřejmě, že je … a po čase se „to skryté a potlačené“ většinou stejně ukáže. Vyskočí. Vypluje na povrch. Nečekáno a nepozváno. Třeba ve formě úzkostí (ale to je zase jiný příběh). |
Vrátím se k Prostřeno. Přiznávám, že ho sleduji téměř pravidelně.

watching-TV-e1368290765699 copy

Často se sama sebe ptám, proč to vůbec dělám? Nadávám a volám manžela: „Pojď se na to podívat! To je neuvěřitelný, co ty lidi dokážou. Že jim není hanba!“ Říkám, že tu televizi vypnu, že už na to nebudu nikdy koukat.
Celý pořad mě vlastně strašně rozčiluje! Vytáčí mě, když mladí lidé neumí vyslovit běžné anglické názvy jídel: „To neznám? … Chececak?“ Vytáčí mě stupidní otázky, které pokládá štáb: „Jak si představujete kuchyň někoho, koho jste nikdy v životě neviděli?“ Rozčiluje mě příšerná česká kreativita, která při prostírání stolů nezná mezí. Jídlo za moc nestojí, ale hlavně že na stůl naaranžují – spíše ale nahrnou rádoby elegantní tyl, umělé kytičky a kamínky. Sice není kam postavit skleničky, ale co …. Rozčilují mě i další otázky a odpovědi: „Co se dá zkazit .. na svíčkové? Asi nic …, snad jen přesolit?“ Rozčiluje mě výraz „šmejdění“. Rozčiluje mě zloba, závist, zášť (strach a svár … Jak zpívá Marta Kubišová :-) Rozčiluje mě, že český národ neumí vařit nic jiného než vepřovou panenku se šťouchanými brambory!

Rozčiluje mě prostě skoro všechno, ale stejně na to koukám. Neumím si to vysvětlit. Neumím to nijak racionálně zdůvodnit. Kdybych aspoň ráda vařila! Nevařím. A přesto ho sleduji skoro každý den. A přiznám to. A většinou je mi opravdu jedno, co si kdo o tom myslí!
Někdy tedy mám „co dělat“, když mi kamarádka na mou otázku: „Neviděla jsi včera Prostřeno?“ odpoví: „Na takový blbosti já (s důrazem na slovo JÁ) nemám čas!“ Rázem mě to hodí do mírné deprese. Šmahem mě touto odpovědí odsoudí do skupiny důchodkyň, které nemají co na práci a jen sledují přihlouplé televizní pořady. (Omlouvám se důchodkyním! Omlouvám se svojí babičce!)
Ale rychle jsem zase zpět v dobré náladě. Neberu si to zas tak příliš osobně. Řeknu si na svoji obranu v duchu třeba: „Já ti za to, holka, nemůžu, že si na rozdíl ode mne neumíš svou práci zorganizovat tak, abys mohla v šest hodin večer poklidně sedět u televize!“

A co je na tom vlastně špatného?
Nic. Není na tom nic špatného. Každý má svoje „Prostřeno“. Každý má svoje nepříliš intelektuální záliby, které by si za rámeček nedal, ale které mají jen jediný a důležitý smysl. Baví vás! A to stačí! Ať si každý užívá svoje Prostřeno.  A když už jsme u té televize …, líbila se mi věta Zdeňka Pohlreicha: „Život je kolotoč, na kterém jedeme jen jednou dokola. Tak si to musíme užít.“ Ať si každý dělá, čte a sleduje, co ho baví!