VELIKONOCE vlastně nemám moc ráda … (plus jedna rada o mužích)

Nic proti jaru. Těším se na něj. Těším se, že odložím zimní kabát. Těším se, že vyzuji kozačky. Těším se, že zasadím macešky do truhlíků na oknech. Ale radost z jara nemá pro mě nic společného s velikonocemi. Klidně si dovedu život představit bez nich. Velikonoce nám teplé a hřejivé počasí nepřinesou. Naopak, když sněží, prší a je sychravo (což často bývá) může nás to hodit do mírné deprese a zklamání: „To je smutný, že je o velikonocích taková zima.“

Další důvod, proč velikonoce nemám ráda, souvisí s nelibostí k činnostem, které je třeba dělat na povel. Nechci se radovat a zdobit svou domácnost jen proto, že to někdo určil. Dokonce i z vietnamských večerek na na mě vykukují hororově veselí zajíčci a osení s plastovými vajíčky. Navíc s příchodem německé dekoratérské kultury „Frohe Ostern“ mi ta celá honba za jarem připadá kýčovitá a nebojím se použít výraz úchylná.

easter2 copy

Nejhorší vzpomínky na velikonoce ale sahají do mých školních a studentských let. Už v neděli večer mě začala polévat hrůza z pondělního dopoledne.
Mami, já jim nechci otevřít.“
„Musíme, jsou to koledníci!“ odpovídala, „jak by to vypadalo, schovávat se!“
Bylo mi fuk, jak by to vypadalo. Naopak! Naopak bych se moc ráda někam schovala a nechala je zvonit tak dlouho, až by odešli.
Přišlo mi to všechno tak nějak potupné … Nikdy jsem vlastně přesně nevěděla, co mám při tom „šlehání“ dělat a jak se mám u toho tvářit? Jak mám vystrčit zadek? Mám se přitom usmívat, fňukat nebo se dokonce bránit? Bylo to tak trapné – jen tak tam stát … ale tuším, že to bylo nepříjemné pro obě strany.

Koledníkům se zkrátka a dobře muselo u nás otevírat. Ať byli zmazaní, jak zákon káže, byli to vítaní hosté. Na promilích alkoholu v ten den nezáleželo. Byla to prostě tradice, kterou je třeba respektovat!
(Vzpomínám, že jeden rok dva opilí kamarádi – koledníci – ještě celé odpoledne spali před naším domem na trávníku. A nikoho to zvlášť nepohoršovalo. Ať žijí veselé velikonoce!)

A zajímavý poznatek k závěru:

Teprve nedávno mi manžel prozradil jeho zážitky z velikonočních pondělků.
„Já se vždycky strašně těšil, až půjdeme koledovat ke spolužačce (dejme tomu) Ireně.“
Zasnil se: „Ona přitom nikdy jen tak nestála, jako ostatní holky (jako třeba já, mohl dodat :-) Ona před námi utíkala! Schovávala se, honili jsme ji s klukama po celém domě. Hledali jsme ji i ve sklepě, i na půdě, i na zahradě. Všude! Bylo to tak vzrušující.
Takže, milé dámy a dívky, chcete-li být pro muže neodolatelná a nezapomenutelná, hrajte s ním hry na dobyvatele, hry na útočníka a oběť. Pro muže je to to pravé. Muž dobývá, žena se brání. Muž je lovec, žena pronásledovaná laň. Tak to příroda zařídila a tak to má asi být! Důkazem nechť je můj manžel, který na to „velikonoční dobývání“ s nostalgickým výrazem vzrušení v očích vzpomíná i ve svých čtyřiceti letech.

Nakonec ještě jeden zážitek z velikonoc. Z těch prvních, když už jsem bydlela sama. Rozhodla jsem se je strávit po svém – navzdory tradicím. V pondělí ráno jsem se sbalila a odjela nakupovat do IKEA. Skoro nikdo tam nebyl. Ikea byla liduprázdná. Všichni někde koledovali. A já jsem si to maximálně užila. Nic jsem nemusela … slavit, otevírat dveře, vystrkovat zadeček, nalévat a usmívat se.  To byly krásné velikonoce!

A vy si užijte ty svoje. Důležité je, ať jsou podle vašeho vkusu. Ať už je strávíte se zajíčky, nádivkou a masovou kulturou nebo se švédskými masovými kuličkami.

Veselé velikonoce!