5 nástrah ♥ pozitivního ♥ myšlení

zelena sedma upr2
Pozitivní myšlení je velké téma a zaklínadlo dnešní doby. Vykukuje na nás ze všech stran. Vždycky jsem trochu zaskočená, když při čekání v kadeřnictví už i v takových časopisech jako je třeba „Blesk pro ženy“ narazím na rady, že mám mít ráda svůj život, meditovat a myslet pozitivně.

Pozitivní myšlení je samozřejmě bezvadné. Ale nic v životě není jen černobílé. Já ho vnímám trochu jako „umění zacházet s ohněm“. Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Když to s ním umíme, je přínosné, ale když to neumíme, může „zle zatopit.“

Svým zvídavým způsobem života jsem vypozorovala:

1. Pozitivní myšlení neznamená být naivka

Byla jsem na výletě v Toskánsku a okouzlily mě tam překrásně osázené terakotové květináče různých tvarů a velikostí volně postavené podél vchodových dveří rodinných domků.  A když já něco vidím, tak to hned chci! Už jsem se těšila, až se vrátím domů a něco podobného si vytvořím. Nakoupila jsem květníky, co nejpodobnější těm toskánským a bohatě je osázela. Vedena italskou náladou a vzpomínkami jsem je vkusně naaranžovala kolem vchodu. Bylo to opravdu kouzelné a působivé. Ale …

Inspirace Toskánskem, která v Čechách nemá šanci

Ale jednoho dne … vracela jsem se domů a vidím, že … kolem dveří není NIC! Žádné květníky, pusto a prázdno …! Zůstala jen kolečka, která smutně připomínala, že tam kdysi něco stálo. Prostě a jednoduše … někdo je ukradl! Někdo drze přijel autem a všechny je přemístil do svého kufru.
Byla jsem naštvaná a zdrcená. Sice mě na to již dříve lidé upozorňovali: „A to se nebojíš, že ti je někdo ukradne?“
Nebála jsem se. Věřila jsem, že kdy jsem „čistá duše“, která věří v dobro, tak se mi nemůže nic stát. „Jsem hodná, nikomu také nic nekradu, jsem pozitivní. Věřím, že mi to vesmír – nebo osud – nebo karma – nebo spravedlnost (je jedno jak to nazýváme) oplatí.“ A tak jsem vystavovala na obdiv (a také bohužel k dispozici) krásně osázené květináče a bezelstně důvěřovala ve své i lidské dobro.
A pak jsem to pochopila. Byla jsem velká naivka! Nežila jsem v Toskánsku, ale v Čechách. Chovat se důvěřivě, naivně a spoléhat jen na své pozitivní myšlení je jako strkat hlavu do lví klece a věřit, že se mi nemůže nic stát.
Lev, když chce, tak vás sežere, ať jste hodní nebo zlí. 

2. Pozitivní lidičky

Určitě je také znáte. Pozitivní lidičky. Jsou sluníčkoví a mají srdíčko na dlani. Používají výrazy jako „človíček a láska“. Když vaří, tak říkají: „Dáme do toho salátku rajčátka, petrželku, cuketku, brambůrky … To se napapkáme! To bude bříško spokojené!“ Rozdávají kolem sebe jen samé úsměvy. Ale když jsme s nimi déle, kupodivu se nemusíme vedle nich cítit až tak dobře. A to je divné …. vždyť je to krásné … sluníčka, smajlíci, srdíčka. Všechno je tolik pozitivní, proč nám to tedy může jít na nervy? Čím to je?

Je to podobné jako v pohádce Sůl nad zlato. Když se nesmělo jít slané, tak se udělaly sladké hody! A může normální člověk snést takovou spoustu sladkého? A nezáleží, zda jsou to lízátka a dorty nebo slaďoučká slova.

Budeme-li sladkého příliš nad-užívat, můžeme z toho být „ulepení jako vosy na bonbonu“. Svět totiž není jen sladký. Dějí se i věci méně radostné, někdy jsme smutní, někdy se nedaří, někdy nás někdo zklame, někdy jsou prostě chmurnější dny. Není přirozené být neustále „keep smiling“.

3. Zametat smutek pod koberec

Třetí mýtus navazuje na předchozí. Pozitivně myslet neznamená být rozřehtaní od ucha k uchu. Neznamená – ani usmívat se, když nám není dobře. Pozitivní je, když plně prožíváme to, co zrovna je. Máme-li dobrou náladu, tak si jí užíváme a nekazíme si ji tím, co bylo včera, co bude zítra, pozítří, za rok …
A máme-li smutek, tak truchlíme. Je nutné tím stavem projít. Je nutné ho prožít a přijmout. Položit se do něj, odžít ho, abychom mohli postoupit dále. Pozitivní je prožít a přijmout vše, jak přichází.

Jak už jsem uvedla: život je někdy i smutný, ale není dobré smutek zametat pod koberec a maskovat ho úsměvem. To bychom byli nakonec sami proti sobě. Emoce a smutky, které si neprožijeme, se nám v těle usadí a za čas se můžou projevit třeba ve formě nemoci těla.

4. Pozor na nevyžádané rady

Když jsem se před lety poprvé seznámila s jógou, alternativními metodami a osobním rozvojem, okamžitě jsem propadla pocitu „velkého osvícení“ a také nutkavé povinnosti, že to musím zákonitě nějak dál rozšiřovat a posílat do světa. Začala jsem s těmi nejlepšími úmysly formovat a vylepšovat životy lidí kolem sebe, kteří dosud proměnou neprošli.
A byla jsem překvapená, že o to nikdo zvlášť nestál. Nedělo se prostě vůbec nic! Nechápala jsem proč je moje „skvělé pozitivní myšlenky a rady“ neoslovují? Proč na ně neslyší a proč mi, sakra, nejsou vděční? Připadala jsem si jako misionář mezi „neandrtálci“.

∗∗

Vzpomínám také, jak jsem se v té době setkala s přítelem, kterého jsem roky neviděla. Hustila jsem do něj „svoje moudrosti“, když mě náhle zarazil jeho podivný a zmatený výraz, ze kterého se dalo vyčíst: „Je ta Blanka normální? Taková to bývala prima holka. … Není ona snad nakonec u jehovistů?“

Takže co? Buďme vděční, že jsme si sami „na něco přišli“, ale nechme ostatní, ať si také hledají a vyšlapávají svoji cestu. Každý jsme někde jinde, každý máme jiný život, jinak rozdané karty. Zkušenosti jsou nepřenosné, pokud druhá strana neprožila to samé co my. Dnes už vím, že můžu jen jemně naznačovat, ale každý si musí svoje „prozření“ vybojovat sám. Nelze nikoho dotlačit do našich zkušeností a ke štěstí.

5. Nic vás nenamotivuje zvenčí

Tuhle informaci jsem se dozvěděla v inspirativní knize Ivo Tomana s přímočarým názvem „Motivace zvenčí je jako smrad“, ale její význam jsem plně pochopila až později.
Můžete běhat po seminářích, číst motivační knížky, poslouchat webináře a přednášky na Youtube a řídit se radami, které jsou si velmi podobné. (Nic proti nim :-). Budou vás pravděpodobně vést k tomu, abyste si opakovali hesla (pozitivní afirmace, jak se správně nazývají) „Jsem krásná! Jsem jedinečná! Jsem vděčná! Jsem šťastná! Jsem štíhlá! Jsem bohatá!“ Ale pokud jste nešťastná s dvaceti kily nadváhy a k tomu chudá jak kostelní myš, tak vám to prostě pořád „nebude nějak hrát“.
Dokud totiž z hloubi duše neuvěříte, že taková opravdu jste, budete si připadat jak zaseklá gramofonová deska. Opakování „dokolečka dokola“ bez vnitřního přesvědčení prostě úplně nefunguje. Lepší je vydat se po reálné a praktické cestě za svým cílem – kráčet – krůček po krůčku – pomalu, ale jistě! A jak se tak budete pozvolna přibližovat, časem tomu začnete opravdu věřit a můžete pak přidávat i ony pozitivní mantry, které splnění vašeho cíle posílí a přiblíží.
Vím ale, že jejich kouzlo začne působit až teprve tehdy, když už budete mít výrazně a pevně nakročeno.  

Štastnou cestu ….

 


 ∗∗ Omlouvám se tímto osobám zobrazeným na černobílé fotografii, že jsem si dovolila jejich portrét použít pro ilustraci mé „misijní“ činnosti.