Když běžím, tak je můj život intenzivnější

 

Přestože cvičím jógu, mám potřebu, doplňovat ji něčím „aerobnějším“. I když opravdu dlouho vydržím v pozici bojovníka 3, dýchám plným jógovým dechem a užívám si ho, s výkonností a fyzičkou to až tak úplně nesouvisí. Rozhodla jsem se tedy k józe „něco“ přidat. První, co mě napadlo, bylo chodit do fitness běhat na pás. Nikdy jsem se ale s tímto druhem „indoor“ aktivity vnitřně nesrovnala. Vždycky mi aspoň lehce „někde vzadu“ naskočila myšlenka, že sednout do auta, odjet do fitka, zaplatit a chodit nebo běhat na pásech je trochu absurdní. (V zimě snad, ale když je venku hezky … ?!) Tak jsem uposlechla svůj vnitřní hlas a radši přirozeně vyběhla do ulic. Tedy spíš vyšla … nejdřív mi to přišlo divné – běhat mezi domy. Ale jakmile jsem nechala civilizaci za sebou, rozběhla jsem se. Nepředstavujte si to jako nějakou idylku. Nebydlím mezi šumavskými hvozdy. Vyběhla jsem cestou do polí. A tak běžím …  Asi minutu, dvě, tři … V duchu vidím scény z romantických filmů, kdy se žena zvolna a s měkkým došlapem vznáší, dýchá lehce z plných plic  a nechává za sebou stopu ve vlhkém písku na břehu moře … Mně to jde ztuha … Dýchám, jak můžu. Ani bych to snad neměla nenazývat běh. Je to spíše chvíli chůze a chvíli popoběhnutí. Možná spíše více chůze … Ale to nevadí. Bolí mě chodidla, bolí mě lýtka, bolí mě holeně. Bolí mě všechno. Nemůžu popadnout dech. (Ale každým dnem je to o kousíček lepší.) Překvapuje mě ovšem to, že se i přes „mírné utrpení“, které mi moje běhání přináší, těším na další. Manžel se ptá: „Proč běháš, když tě bolí nohy? Hledám odpověď …

Co mě vlastně na tom běhání baví?

Odpovědí překvapivě není: „Protože chci trochu zhubnout. Protože chci rozpumpovat kardiovaskulární systém, ani protože chci být zdravější.“ Pro tyhle důvody jsem dříve dělala spoustu aktivit  (aerobic, běhací pás, K2, rotoped …), ale ani jedna z nich mě nijak zvlášť netěšila. Jen jsem je provozovala … Chyběla mi v tom radost. Od samého začátku jsem myslela jen na to, ať už to skončí. Ať uběhne dvacet minut, šedesát minut … a silou vůle jsem posouvala ručičky u hodin. Naprosto živě prožívám pocit, který mě přepadal před lety před hodinami aerobiku: Hlouček žen stojí před tělocvičnou a jak tak společně čekáme na cvičitelku, říkám si: „Třeba dneska nepřijde. Třeba je nemocná. Třeba se musela zdržet v práci.“ A následoval obrovský pocit zklamání, když jsem na konci ulice zahlédla její siluetu – v jedné ruce sportovní brašnu, v druhé ruce kazeťák. S běháním je to ale jiné … hledám odpověď, proč mě to baví? A tak jdu běhat, abych to lépe našla! A schválně budu hodně pozorná a vědomá (jak říkám v józe :-) a budu hledat ty důvody:

Co na tom běhání vlastně mám?

(A zjistila jsem to :-)

  • Když běžím, tak se ocitnu v místech, kam bych normálně jen tak nešla. Náhle se ocitám sama na cestě uprostřed polí. Zastavím a rozhlížím se kolem sebe. A vůbec nikoho nevidím! Jsem tam úplně sama. Je to zvláštní a skvělý pocit. Statický! A zároveň autentický!  Jste jen sami se sebou …. Já a ticho …
  • A civilizace daleko. Představuji si, jak hekticky plyne reálný život někde v dálce. Někde za těmi vzdálenými domy, které jsem nechala za sebou … Téměř reálně vidím, jak se tam lidé za něčím pachtí .. zrovna teď … Někdo telefonuje, někdo řídí auto, někdo stojí ve frontě na poště, někdo tankuje benzín, někdo někam pospíchá, někdo se rozčiluje a někdo čeká na autobus. Mne se to ale netýká … jsem téměř v jiné dimenzi. Můj život, který právě teď žiji je klidný, tichý a shonu vzdálený.
  • Jak běžím, tak „rozrážím“ vzduch. Cítím svůj vlastní pohyb, plynutí v prostoru a vnímám neuvěřitelně svěží pocit. (Je to ale jiné než při jízdě na kole. Tam to moc „profrčím“, tam to není až tak o vlastním pohybu, o vlastní síle. Příjemné pocity, o kterých píšu, mi jízda na kole nepřináší.)
  • V poli uvidím zajíce. A tváří v tvář jinému zvířecímu druhu (je to jiný pocit, než denně zakopávat v obýváku o naší kočku) si připadám více v souladu s přírodou. Je to setkání se zvířetem v jeho přirozeném prostředí. Je to rovnocenné setkání … (Ne jako v Zoo nebo doma v kuchyni u misky s mlékem.) Jsem zajícem okouzlena jak malé dítě. Kolikrát tohle v dospělosti zažijete? Možná snad u vánočního stromečku. (A to se ještě vymlouváme, že u toho musí být malé děti, ze kterých si trochu toho okouzlení nasáváme.)
  • Když běžím, tak musím intenzivně dýchat. Musím na svůj dech myslet. Musím s ním být, musím ho prociťovat. A kde je dech, tam je život! Čím intenzivněji a vědomě dýchám, tím mi můj život připadá skutečnější!
  • Ano skutečnější! Skutečnější také znamená intenzivnější. Můj život je prostě při běhání (a asi i hodinu po něm) intenzivnější. Vzduch je více osvěžující, tráva kolem je zelenější, obloha modřejší a pivo, které si dám, když doběhnu, studenější!