Když si myslíte, že vám něco nesluší: „Tak to prostě nenoste!

Myslíte si, že to přece ví každý? Že je to něco tak samozřejmého a naprosto jasného? Není to ale tak úplně pravda. Neříkejte, že nenakupujete věci, které pak nenosíte?
A o tom to je …

Třeba já a náušnice

V sedmé třídě jsem si koupila malé plastové červené pusinky. Sbírala jsem v nich náušnice pusinkyúspěchy a obdiv. A to dokonce mezinárodní – na pionýrském táboře v Jugoslávii. Byla jsem tam „za tu kočku s pusinkama“, se kterou chtěli skoro všichni kluci tancovat večer na diskotéce. Zřejmě v nich dva malé pootevřené rtíky rozechvívaly probouzející se vášeň.
Ale to byl taky můj první a zároveň poslední náušnicový trumf. Pak jako by se nad nimi zavřela voda.

A celé dlouhé roky (desetiletí) jsem trávila tím, že jsem hledala ty správné, které mi budou slušet. (Vůbec jsem nedoufala v žádný náušnicovo-pusinkový combeck, stačilo by mi najít jen takové, ve kterých se budu cítit dobře.) Ale žádné jsem nenašla! Ne že bych je proto nenakupovala. Naopak! Nakupovala … , ale nenosila.
A s podobným pocitem jako když se věčně nepoučitelné ženy znovu a znovu zamilovávají a pouštějí do vztahů, které jeden po druhém ztroskotávají … tak i já nakupovala náušnice s přesvědčením, že tyhle budou určitě už ty pravé!

Zvláštní je, že v obchodě mi náušnice sluší. Fungují tam snad jiné fyzikální zákony?

Nechápu to: „Proč mi v obchodě náušnice sluší?“ Vypadám tam v nich kupodivu dobře a vždycky si myslím, že jsem právě objevila ten správný klíč k mé naušnicové komnatě.
Vůbec to nechápu. Jako by snad v obchodech neexistovaly zemské a fyzikální zákony? Můj obličej vypadá v zrcadle v bižuterii úplně jinak. Naušnice mi kupodivu sluší! Vstoupila jsem snad do jiného časoprostoru? Nebo mají ta zrcadla nějak lichotivější?
Jakmile je ale zaplatím a z obchodu odcházím, tak je zase všechno při starém. Naušnice mi nesluší a už je mi naprosto jasné, že jsem jen rozšířila sbírku svých „náušnic, které nebudu nosit“ o další exemplář.

Samozřejmě že to nejsou všechny … to je jen část … dokonce jsem si na ně pořídila profesionální „předkládací plato“ z potřeb pro zlatníky :-)

Když si je totiž vyzkouším doma před svým zrcadlem, vidím, že moje tvář je „s čímkoliv zdobným v oblasti uší“ úplně nekompatibilní. Náhle dostane nejasný, zmatený a podivně unylý výraz. Projeví se jakási nesourodost. Prostě já a naušnice spolu vůbec neladíme.

A teprve až teď – ve čtyřiceti – jsem s tím přestala bojovat a definitivně ukončila hledání těch pravých. Už si nebudu žádné zkoušet. Už se nebudu nechávat přemlouvat.

Uvědomila jsem si jednoduchou a převratnou skutečnost, že náušnice vlastně vůbec nemusím nosit!

Bylo to zásadní zjištění. Byl to zároveň i úžasně osvobozující pocit. Už nebudu nikdy řešit naušnice …! A vůbec nevím, proč mě to nenapadlo už dávno? Každý přece nepotřebuje přece všechno!

V našich společenských končinách se totiž usadily různé názory, manipulace a diktáty. Jako třeba že se správná žena musí ráda zdobit. Že musí ráda chodit nakupovat, nosit korále, šperky, sukně a šaty.
My ženy máme tendenci neustále se srovnávat s ostatními ženami. A pokud takové nejsme, začínají se projevovat pocity výčitek. Neustále nám někdo radí, co bychom měly a neměly nosit. Že bychom v šatníku měly mít to, to … a to. Že musíme být více ženské …
Ale my nemusíme žít život, jaký pro nás vymyslely časopisy, celebrity, kamarádky … nenechme si mluvit do toho, co budeme nosit.
Co je komu do toho, že nechci nosit náušnice nebo třeba sukně… A klidně je všechny rozdám nebo prodám a už si nikdy žádné nekoupím. Nemusím! Ale hlavně si nebudu nic vyčítat. Můj styl je nosit kalhoty a nenosit náušnice. A nejsem proto o nic málo ženštější. Být ženská neznamená být ověšená jako vánoční stromeček.
Nebojme se – dovolit si nenosit – to co nosí ostatní.