Je to něco na způsob „úlitby“ neboli „závdavku“ bohům. Když tohle dobře dopadne, tak změním to, to a to …
A tak sedím v letadle … a je mi tak nějak všelijak. Trochu to s námi hází. Pevná zem a domov v nedohlednu. Pozoruji lidi kolem sebe, kteří se tváří víceméně klidně a spokojeně. Ale třeba i já z jejich pohledu vypadám, že jsem v pohodě. To jen někde uvnitř těla vibruje pocit nejistoty. A moje nohy, které mám složené v miniaturním prostoru, jak už to dnes v letadlech bývá, se mi trochu třesou. Schválně jsem si na cestu zpět do letadla schovala poslední kapitoly nedočtené knížky z dovolené, abych se zabavila, ale ani to příliš nepomáhá a nedokážu se na čtení dobře soustředit.
A jak tam tak sedím, vytvářím si katastrofické scénáře:
- Neodflákli technici všechny předepsané kontroly před letem?
- Co je to za náhlé ticho? Neselhal náhodou některý z motorů?
- Vidí piloti to letadlo, které se k nám z dálky přibližuje?
- Proč se letadlo začíná tahle divně stáčet? Nastal nějaký problém? Budeme snad nouzově přistávat do moře?
- Co říkala letuška o záchranných vestách? Jak se nafukují?
- Ten náš pilot korejské národnosti ze sfúzovaných českých aerolinek na mě opravdu nepůsobí příliš důvěryhodně. Vypadá spíše jako prodavač na rybím trhu.
- Viděla jsem zkrátka příliš mnoho dílů „Vyšetřování leteckých neštěstí.“
A jak tak čas plyne, přichází pomalu druhá vlna myšlenek: „Prosím, když tohle letadlo šťastně přistane, tak …“
A tak začínám vytvářet tiché smlouvy a dohody sama se sebou.
- Když šťastně přistaneme, tak už se nebudu nikdy nervovat kvůli maličkostem.
- Nebudu dělat věci z povinnosti, jen proto že to ode mne někdo očekává.
- Budu více říkat NE. A vůbec budu více dávat najevo to, co si opravdu myslím.
- Už si nebudu dělat žádné zbytečné výčitky.
- Budu se radovat z drobností.
- Budu si užívat každý den.
- Nebudu kritizovat svého manžela.
- Budu se víc usmívat.
- Budu spokojená sama se sebou – tak jak jsem, bez výhrad!
- Budu šťastná!
Během sumarizace mých plánů jsme se pozvolna (a konečně) přenesli do zamračených končin Čech a pilot oznámil toužebně očekávanou větu: „Vážení cestující, právě se chystáme na přistání na letišti Václava Havla v Praze. Vraťte se na svá sedadla a připoutejte se, prosím.“
Zavírám oči a chystám se naplno prožít pocit přistání letadla na rodnou českou zem.
A je to tu! Tlumený náraz, dosednutí a dlouhá rychlá jízda po přistávací ploše. Moje pravá noha intuitivně pomáhá pilotovi brzdit a nakonec přece jenom zažívám přešťastný pocit, když letadlo úplně zastaví. Přichází blažená a nesmírná úleva, radost a uvolnění. Zřetelně si uvědomuji prázdné místo po spadnutí těžkého kamene ze srdce.
A teď zbývá jediné …. začít pomalu plnit to, co jsem si v letadle předsevzala! Protože je dokázáno, že až 80% různých předsevzetí vyprchává jak pára nad hrncem.
Tak, jdi si pro kufr a buď šťastná! Od teďka …!
