Prosím, když tohle letadlo šťastně přistane, tak ….

Je to něco na způsob „úlitby“ neboli „závdavku“ bohům. Když tohle dobře dopadne, tak změním to, to a to …
A tak sedím v letadle … a je mi tak nějak všelijak. Trochu to s námi hází. Pevná zem a domov v nedohlednu. Pozoruji lidi kolem sebe, kteří se tváří víceméně klidně a spokojeně. Ale třeba i já z jejich pohledu vypadám, že jsem v pohodě. To jen někde uvnitř těla vibruje pocit nejistoty. A moje nohy, které mám složené v miniaturním prostoru, jak už to dnes v letadlech bývá, se mi trochu třesou. Schválně jsem si na cestu zpět do letadla schovala poslední kapitoly nedočtené knížky z dovolené, abych se zabavila, ale ani to příliš nepomáhá a nedokážu se na čtení dobře soustředit.

A jak tam tak sedím, vytvářím si katastrofické scénáře:

  • Neodflákli technici všechny předepsané kontroly před letem?
  • Co je to za náhlé ticho? Neselhal náhodou některý z motorů?
  • Vidí piloti to letadlo, které se k nám z dálky přibližuje?
  • Proč se letadlo začíná tahle divně stáčet? Nastal nějaký problém? Budeme snad nouzově přistávat do moře?
  • Co říkala letuška o záchranných vestách? Jak se nafukují?
  • Ten náš pilot korejské národnosti ze sfúzovaných českých aerolinek na mě opravdu nepůsobí příliš důvěryhodně. Vypadá spíše jako prodavač na rybím trhu.
  • Viděla jsem zkrátka příliš mnoho dílů „Vyšetřování leteckých neštěstí.“

A jak tak čas plyne, přichází pomalu druhá vlna myšlenek: „Prosím, když tohle letadlo šťastně přistane, tak …“

A tak začínám vytvářet tiché smlouvy a dohody sama se sebou.

  • Když šťastně přistaneme, tak už se nebudu nikdy nervovat kvůli maličkostem.
  • Nebudu dělat věci z povinnosti, jen proto že to ode mne někdo očekává.
  • Budu více říkat NE. A vůbec budu více dávat najevo to, co si opravdu myslím.
  • Už si nebudu dělat žádné zbytečné výčitky.
  • Budu se radovat z drobností.
  • Budu si užívat každý den.
  • Nebudu kritizovat svého manžela.
  • Budu se víc usmívat.
  • Budu spokojená sama se sebou – tak jak jsem, bez výhrad!
  • Budu šťastná!

Během sumarizace mých plánů jsme se pozvolna (a konečně) přenesli do zamračených končin Čech a pilot oznámil toužebně očekávanou větu: „Vážení cestující, právě se chystáme na přistání na letišti Václava Havla v Praze. Vraťte se na svá sedadla a připoutejte se, prosím.“
Zavírám oči a chystám se naplno prožít pocit přistání letadla na rodnou českou zem.
A je to tu! Tlumený náraz, dosednutí a dlouhá rychlá jízda po přistávací ploše. Moje pravá noha intuitivně pomáhá pilotovi brzdit a nakonec přece jenom zažívám přešťastný pocit, když letadlo úplně zastaví. Přichází blažená a nesmírná úleva, radost a uvolnění. Zřetelně si uvědomuji prázdné místo po spadnutí těžkého kamene ze srdce.

A teď zbývá jediné …. začít pomalu plnit to, co jsem si v letadle předsevzala! Protože je dokázáno, že až 80% různých předsevzetí vyprchává jak pára nad hrncem.
Tak, jdi si pro kufr a buď šťastná! Od teďka …!


Poznámka pod čarou:
Pár dní po příletu jsem se od kamarádky letušky dozvěděla, že pilot nebyl korejské, ale mongolské národnosti. Ještě jednou a o trochu více děkuji bohům, že jsme šťastně přistáli :-)