Zajela jsem si sama na oběd do výletní restaurace. Sedla jsem si k poslednímu volnému stolu na sluníčku a objednala si z denního menu kuřecí stehno se zelím a karlovarským knedlíkem. Pak jsem si nasadila sluneční brýle a příjemně odevzdaně se natočila na lavici za sluníčkem. Bylo mi skvěle. Za chvíli mi ale obličej něco zastínilo – tam, zpátky a zase tam. Pootevřela jsem oči a uviděla dva lidi – zřejmě manžele – postaršího věku. Procházeli zmateně mezi stoly a já hned věděla, co se bude dál … Určitě si chtějí sednout na sluníčko. K prázdným stolům do stínu se jim nechce. Tedy spíše paní se nechce. Pánovi je to asi jedno, ten vypadal, že by si už konečně rád sedl kamkoliv. Ale paní má dilema, pochoduje a neví … musí vyřešit tuhle komplikovanou situaci.
A já už vím, že je konec mé idylky a že si nakonec přisednou ke mě.
A je to tu: „Můžeme k vám?“ ptá se pán.
Chtělo by se mi tolik říct: „Ne, jděte si k volnému stolu do stínu!“, ale místo toho odpovídám: „Jistě.“
Čekala bych, že si sednou proti sobě na vzdálený konec stolu, ale paní to vyřešila jinak. Místo, aby se posadila proti manželovi, sedla si vedle něj jak v autobuse, čímž se ocitla přímo proti mě. (Nechápu, proč lidé takhle sedí??)
„No super“,… začínám přemýšlet, že se sama odstěhuji do stínu.
A bylo po klidu! Už žádné tiché rozjímání.
Po kraťounké chvilce ticha vybírání z jídelního lístku, paní spustila nekonečný monolog. (Jako bych ji slyšela, jak pak doma vykládá, jak si hezky s manželem popovídali, ale já jako svědkyně to tedy viděla jinak.)
„To jsme se krásně prošli, viď? Líbilo se ti to? Mě teda moc. Ani mě nebolí nohy.
Nebolí tě nohy? Nebolí, viď! A co sis to vlastně vybral? Taky ten knedlík jako já? No, hlavně aby tě pak nevzal žlučník. To bude určitě mastný. Měl sis dát radši tu rejži. Proč sis nedal tu rejži? Co říkáš? Nevíš, viď! Nechceš to ještě změnit?“
„Ne“, odpovídá pán.
„No, tak ne. Ale pamatuješ si, jak tě tenkrát taky vzal ten žlučník. To byl taky hezkej vejlet. Kdepak jsme to byli? To bylo v těch Mariánkách? Nebo v těch Kašperkách? To bylo tenkrát, jak jsme tam potkali Milušku. To bylo určitě v těch Mariánkách.“
„To bylo ve Špindlu“, odpoví poklidně pán.
„Co říkáš? Ve Špindlu? To nemohlo bejt ve Špindlu! A nebo, že by jo? Možná jo. A kdypak to vlastně vůbec bylo. To bylo, když náš Vašík ještě chodil do školky. Ne, Vašík … to bylo, když Míla chodil do školky. To už bude hodně dlouho. A představ si, že jsem Milušku nedávno viděla. U doktora. To jsem tam byla s tou nohou. Víš, jak mě bolelo koleno. A kdypak to vlastně bylo? Minulý pondělí? Ne, to muselo být v úterý, protože pak přišla ta pošťačka. Určitě to muselo být v úterý. A tak tam čekám a povídám si s Eliškou. Víš přece s kterou? S tou po Frantovi. No a najednou přišla Miluška. Ta holka taky už zestárla ….“
A tak dál … Paní vypráví a pán jen tak sedí a kouká před sebe. V pravidelných intervalech jí mírně pokývne, na důkaz toho, že ji poslouchá. Za což ho nesmírně obdivuji. Má v sobě více klidu než všichni jogíny, které znám, dohromady.
Moje idylka o klidném obědu již dávno vzala za své, ale přesto mě celé tohle nevyžádané divadlo zaujalo. Nejdřív jsem byla otrávená, ale teď už naprosto zaujatá, bezpečně a anonymně skrytá za velké sluneční brýle, své nezvané spolusedící upřeně pozoruji a říkám si: „Jaké se mi tady rozehrává skvělé představení! Bohdalka by to nezahrála líp!“
A já pochopila, že paní svým výkonem zastupuje celé ženské pokolení.
Přestala jsem se tedy dívat na paní jako na narušitele a vetřelce mého oběda a sledovala ji jako své velké zrcadlo a velkou učitelku. „Bože, vždyť takhle mluvíme všechny … mě nevyjímaje.“
My ženy si prostě rády děláme starosti o své blízké. Nepřetržitě se zajímáme o to, jak se ostatní cítí, jestli je jim dobře, jestli je něco nebolí a na co myslí.
Přebíráme zodpovědnost nejen za lidi, ale také za situace. Vyplňujeme prázdnotu situace neustálým tlacháním, vyprávěním a dotazováním. Jako by snad na mlčení bylo něco špatného? Jako by snad ticho ukazovalo na naši vyhaslost, na prázdnotu. Ticho je zřejmě ukazatelem špatného vztahu, tak ho musíme zaplňovat slovní vatou.
A muži jen klidně sedí a mlčí.
A nakonec to ještě může vygradovat, že na nás nakonec přijde únava z toho neustálého snažení a udržování komunikace a dobré nálady. Najednou toho máme dost a spustíme další kanonádu, proč nám partner nic neříká. Proč jenom my musíme vyprávět a zabavovat. Proč se taky on nesnaží. A tak nám nějak unikne, že je to právě proto. Že my ani mužům ten prostor nedáváme. Naše přílišná snaha případnou aktivitu našich partnerů prostě někam zatlačí.
Od té doby vzniklo pár situací, které jsem – jako dříve – chtěla začít vylepšovat svým mluvením, dotazováním a vyprávěním, ale včas jsem se zarazila. A dost! Nebudu se snažit. Nemám co říct, tak nic neřeknu. Ať si je klidně ticho! Proč ne … Co je na tichu špatného?
