Měla jsem oslavu narozenin. Rozlévala jsem sekt na přípitek a můj osmiletý synovec se hned hrnul ke skleničce. Trochu jsem mu tedy nalila, on to vypil a že chce další.
A já se ho zeptala: „Mikuláši, opravdu ti to víno chutná a nebo chceš jenom vypadat zajímavě?“ A co asi tak Mikuláš odpověděl? Samozřejmě, že mu chutná! A na stvrzení své odpovědi ještě kejval tak vehementně, že mu div hlava neupadla.

Hned jak jsem tu otázku vyslovila, uvědomila jsem si, že na ni nemůžu
čekat pravdivou odpověď. Na to by musel být dotazovaný pořádně vyzrálá osobnost! A právě v tu chvíli mi došlo, že je to vlastně úžasná sebedotazovací otázka.
„Co mi opravdu chutná, baví (líbí se, sluší, prospívá, …) …. a co dělám jen proto, abych vypadala zajímavě?“A není třeba ani odpovídat hlasitě. Nejdůležitější je – si tuto otázku vůbec položit.

A pokud si na to „opravdu a pravdivě“ odpovíme, musíme pak bezpodmínečně dojít k vlastnímu velkému osvobození.
K osvobození se od věcí, činností a zbytečných nákupů.

A jak tak koukám kolem sebe, napadají mě otázky typu:

Opravdu jsou ty boty na dvanácticentimetrovém podpatku pohodlné?
Opravdu se mi ty „Česílkovské“ pětiprsté o číslo větší boty líbí?
Opravdu mi ten steak ze seitanu tolik chutná?
Vážně potřebuji to malé předražené auto?
Skutečně se mi líbí ta kabelka s monogramy?
Opravdu mi není zima na záda v těch bokových kalhotách?