Jak mě na Andělu zasáhl nečekaný zážitek …

Vycházela jsem z Obchodního centra Nový Smíchov směrem na tramvaj a i přes velký ruch jsem již z dálky slyšela krásnou hudbu. A jak jsem tak přicházela blíž, uviděla jsem odkud zní. Kousek od zastávky seděl pouliční muzikant, starší pán, a neskutečně krásně hrál. Hrál takové ty staré songy typu Sinatra a spol., které každého prostě musí potěšit na duši.

A mě se v tu chvíli před očima rozehrála podivná scenérie. Všimla jsem si totiž, že všichni lidé, kteří poblíž čekali na tramvaj, stáli od muzikanta velmi vzdáleni, v takové rádoby „bezpečné vzdálenosti“ a tvářili se převelice důležitě a nepřítomně. Někdo měl v ruce mobil, někdo koukal do nebe, někdo na druhou stranu. Jakoby byli všichni hluší, jakoby tam žádná hudba nehrála. Všichni zaujali netečný postoj – hlavně se na muzikanta ani koutkem oka nepodívat, on by snad po mě něco mohl chtít … nedejbože peníze! Jakoby u té zdi snad ležel nějaký odporný bezdomovec, a ne člověk, který jim musel aspoň o kousek zlepšit náladu! Z lidí přímo sálala nevšímavost, anonymita, pasivita a strach!

To vše, co popisuji, mi prolétlo hlavou během pár vteřin a pár kroků. A další pocit, který se naléhavě ozýval, nějaká silně blikající červená kontrolka „nesmíš být jako oni, nesmíš se zařadit do téhle pasivní skupiny, musíš něco udělat! Musíš se na něj usmát a dát mu aspoň dvacku!“ Jako kdybych tím počinem chtěla ospravedlnit všechny ty „nevšímavé ovce“ kolem, vystoupit z davu a spasit sama sebe.

Ale dřív než se tak stalo, k muzikantovi přistoupil nějaký starší vysoký pán a vysypal mu do klobouku několik větších mincí a (mě velmi povědomým hlasem) řekl: „Moc krásně hrajete! Děkuji vám!“ A pak se otočil a já uviděla, že to byl Zdeněk Svěrák!

Stála jsem na místě jako omráčená. Vlastně spíš okouzlená vzniklou situací. Ano, právě jsem viděla, jak se skutečně projevují hrdinové všedního dne. Nezachraňují planetu od asteroidů a godzill, ale dávají najevo lidskost!
Zní to sice absurdně, ale na to aby se někdo pousmál a ocenil pouličního muzikanta, musí být mimořádně zralá osobnost!

A pak přijela tramvaj! A já musela nastoupit a vlastně jsem nakonec také muzikantovi nic nedala. Takže jsem se „chtě nechtě“ musela zařadit někam mezi dav a Svěráka. Kdyby to bylo ve škole na známky, tak prostě taková trojka. Horší trojka …. tři mínus.
A tak jsem o tom aspoň napsala!