Letos si pořádně uklidím! Nemyslím doma, ale na Facebooku!

Uklízení je nutné. Uklízení čistí náš prostor. Uklízení nás osvobozuje. Letos ale místo koštěte a hadru použiji klávesu Enter. Uvědomila jsem si totiž, že nechci, aby již nadále do mého života vstupovaly některé příspěvky, objekty a někteří lidé. Nechci jim již věnovat „svoji zeď“, svůj čas a pozornost.

Když nedostanete na začátku k produktu žádný manuál a nebo základní rady, tak prostě nevíte. Tápete a jednáte tak, jak vás nese proud. Jako já. Založila jsem si Facebook. A téměř každého, kdo mi přišel do cesty a kdo mne o to požádal, tak šup s ním do přátel nebo do oblíbených.
A po pár letech si najednou uvědomuji, kam až jsem to nechala dojít, že v neděli večer sedím u Facebooku a před očima se mi rolují nesmyslná videa, testy, rady a názory, o které vůbec nestojím. Jak jsem to jen mohla dopustit! Cítím se trapně, jak nakládám se svým volným časem!

Nastal čas uklízet … a to nekompromisně!

Kdybych nepodnikala, tak bych si Facebook asi vůbec nepořídila. (Můj manžel i moje sestra ho nemají a jsem si jistá, že jim nechybí a že vůbec o nic nepřicházejí.)
Život na Facebooku mi totiž přijde přinejmenším podivný a nereálný. Jsem přesvědčená, že základem duševního zdraví a pohody je „nemuset vědět a vidět všechno“ (Je to podobné jako třeba sledování televizních novin – zbytečné až škodlivé. Komu prospěje, že každý den vidí jak se v amerických školách vraždí děti nebo učitelé nebo obojí?)
Potřeba zážitků a informací by měla přijít od nás samých, z naší vlastní aktivity. A ne se na nás valit jak protržená přehrada.

Sakra, proč bych si měla každý den prohlížet fotky z něčí dovolené? (Občas je to zajímavé, ale problém je v tom, že máte-li hromadu přátel, tak je pravděpodobné, že vždycky bude někdo z nich na dovolené.) A proč v deštivém, špinavě sychravém podzimním dni sledovat krásné a slunečné počasí, rozzářené tváře, inscenované přípitky vínem v přímořských nebo horských restauracích, šťastné manželské páry před nejhezčím pozadím v letovisku. No to by se i ten nejvíc vyrovnaný a přející člověk z toho dostal do hluboké deprese!

To se pak neubráníme nutkavému pocitu, že všichni kolem nás žijí mnohem zajímavější životy, že všichni mají spoustu přátel a proč já chudinka trčím potupně a osaměle v sobotu večer doma v teplácích, bez moře, bez přátel a bez pozvánek na ty nejbáječnější večírky!

Doba komentující …

Nepřijde vám také (jako mě) trochu divné, že dnes může kdokoliv cokoliv okomentovat?
Kdybych to převedla do běžného života, tak je to jako kdyby během divadelního představení lidé z publika vyskakovali na jeviště a vykřikovali: „Tak to není, to je blbost! Já to vidím jinak !!“
Kdykoliv vystavuji svůj příspěvek, tak se vlastně trochu obávám, že narazím na nějakého „nevyslyšeného psychopata“.
Nechci se smiřovat s tím, že dnes je normální tvořit několik dní článek, pořizovat fotky, něco se snažit sdělovat … a nějaký anonymní, neomalený pisálek ihned vloží první komentář: „To je blábol!“
Co je to za prostředí a svět, ve kterém může kdokoliv šmahem odsoudit práci jiného? Tohle už není svoboda projevu, ale neúcta a nerespekt k ostatním.

Přehnané emoce

A komentáře úzce souvisí s tímto bodem. Všimli jste si někdy tohoto jevu, že jste požádáni o přátelství někým z vašeho okolí a když ho pak potkáte na ulici osobně, tak vás ani nepozdraví?

Na Facebooku totiž neexistují reálné, skutečné emoce. Tam je vše přehnané a zveličené. Do očí by si vám nikdo netroufl tvrdě odsoudit váš článek, ale klávesnice a ten obdélníkový prostor s názvem Komentář – tak ten snese všechno.
A to i v opačném směru. Vyfotíte se v nové sukni a okamžitě dostanete haldy lajků a reakcí: „Jsi, krásná“, „Nádhera“, „Mocinky ti to sluší!“ plus stopadesát různých emotikonů.
Já vím, že to krásně zahřeje u srdíčka, ale …
„Sorry, ale pravda bude nejspíš taková, že nebudete tak krásná, jak by se z reakcí na Facebooku mohlo zdát.“ To jsou jen nepřiměřené reakce. O co méně emocí sdílíme se skutečnými lidmi ve skutečném životě, o to více jich rozděluje v tom virtuálním. Ano, je to tak … stáhněme na Facebooku emoce na pomyslné ose z každé – negativní i pozitivní strany více ke středu. Nic není v životě tak vyhraněné, tak černé nebo bílé, jak by se na Facebooku mohlo zdát. Realita má i spoustu šedých odstínů.

A jde se uklízet!

Jsem připravená. Na základě svého dobrovolného rozhodnutí, opouštím a dávám sbohem:

  • Lidem, které jsem si na začátku v euforii dala do přátel. To, že někoho znáte ještě neznamená, že se vám musí denně objevovat v životě. To, že se s někým pozdravím, ještě neznamená, že musím (zejména u pánů) znát jejich politické názory, že musím vidět selfie jejich půlnočně rozhicových obličejů nad stoly s politými ubrusy a přeplněnými popelníky. Že (a to zejména u žen) je musím vidět před každým záhonem růží v každé zámecké zahradě, před každou zříceninou, s každou sklenicí vínka. Neznamená to ani, že musím sledovat jejich kulinářské výtvory – a čím více raw, tím více stoupá urputnost v jejich přesvědčení a prezentaci.
  • Přestávám a nadále nepřijímám do přátel lidi, které neznám osobně. Slovo Přítel by díky Facebooku nemělo ztratit svou hodnotu!
  • Opouštím přátele, kteří mi navrhují, abych hrála nějaké hry.
  • Opouštím třeba i dobré přátele, pokud často sdílejí pouze vtipně bodrá, až humpolácká videa typu „Řveme smíchy“, přičemž videa s kočkami jezdících na robotických vysavačích jsou ještě tak tím nejlepším.
  • Opouštím alternativní stránku, na které jsem si kdysi přečetla zajímavý článek o vlivu kokosového oleje. Jejím olajkováním jsem rozhodně nechtěla být každodenně zahlcována příspěvky, o jejichž pravdivosti mám velké pochybnosti. Například: Jak žloutek pomůže na povislá víčka, když svařím jablko, mrkev a zázvor, tak přestanu chrápat, jak stačí jeden cvik ke zdravým zádům a že jediná plodina šmahem rozpustí všechen podkožní tuk.

  • Opouštím stránku, na které jsem si kdysi dávno udělala docela trefný „Indiánský horoskop“. A netušila jsem, že jsem opět jeho lajkováním otevřela dveře pravidelnému náporu moudrostí, pravd, a testů  typu „Jaké jméno jste měla v minulém životě?“
  • Přestávám sledovat i osoby, kterých si sice vážím, ale nechci se nechávat zahlcovat jejich chorobnou potřebou neustále světu sdělovat, co si myslí a jak oni ten svět vidí. Nepotřebuji být každé tři hodiny konfrontována s jejich vytříbenými názory a být přítomna jejím diskusím. (A ať mi pak neříkají, jak jsou zaneprázdněni a jak vůbec nemají čas.)
  • Přestávám sledovat lidi, kteří neustále sdílejí moudrosti a citáty podbarvené kýčovitými fotkami andělů a dívek na pláži z volně dostupných fotobank, o tom jak máme život ve svých rukách, ale přitom se sami v tom svém skutečném velmi bídně plácají.

Jaký je poměr plevele na jednu pěknou květinku?

Řešením není jednat ukvapeně, Facebook rušit nebo si zakázat na něj chodit. Je to v principu dobrá věc, je to skvělá možnost, jak rychle komunikovat, tvořit uzavřené skupiny a jak snadno být tam, kde chcete být. Facebook je dobrý kanál. Jinak řečeno – je to dobrý sluha, ale zlý pán!

Ale ruku na srdce! Přiznejme si kolik skutečně dobrých a pro váš život důležitých informací vám přišly náhodně z Facebooku? Upřímně – mě asi jedna, maximálně dvě. Ale kolik času, tam ve skutečnosti strávím? Kolikrát denně se tam podívám? Kolikrát denně se musím prorolovat štosem rad, názorů, štěňátek, srdceryvných příběhů, předvádivých fotek a srdíček?

Kolik balastu musím odházet, abych tam někde na dně objevila perlu?

Takže až to všechno uklidím, tak mi zůstane jen pár přátel – jako v životě – a několik stránek, které jsem si dobrovolně vybrala, že chci sledovat.

Já také nenaháním fanoušky mé stránky přes nějaké sliby, soutěže, vyskakovací okna, výměnou za e-booky zdarma. Ani nezasílám známým „Označte mou stránku To se mi líbí“.
A propos vám tahle věta nepřijde divná? Mě tedy ano. Já nechci označovat, že se mi něco líbí, jen proto že mi to někdo navrhne. Já si přece sama musím vybrat do života, „Co se mi líbí“, protože tím co označím, tím si nechávám pak své minuty, své dny, svůj život ukrajovat.