POZOR: dříve než začnete ve fitku realizovat svoje nová předsevzetí!

Cvičím přes dvacet let. Vyzkoušela jsem KDE CO. Začala jsem na aerobiku, pak jsem testovala kardio stroje K2, bosu, bodyforming, core, TRX, port de bras, tabatu, kruhový trénink, několik druhů tance a různé styly jógy (od hatha, přes power, až k hormonální), dlouhé roky jsem také chodila na pilates.
Chtěla jsem si zkrátka všechno vyzkoušet na vlastní kůži, abych měla přehled a mohla si vybrat. Nakonec jsem se stala lektorkou orientálních tanců a jógy, kterou vedu již osmým rokem.

Sama si teď chodím zacvičit do fitness, …

které se nachází v obchodním centru. Líbí se mi, že je komfortní, velké a čisté, že má prostorné šatny, že má tři záchody, že má wellness zázemí, že hned u vstupu dostávám ručník a že je tam neustále k dispozici voda s citronem. A taky se mi líbí, že se zdarma parkuje v podzemních garážích a že nemusím po cvičení nebo sauně běhat rozhicovaná po ulicích. A v neposlední řadě oceňuji i to, že pohodlně cestou k autu koupím vše potřebné. (Ale často bohužel i „nepotřebné“. K platbě za členství ve fitness v obchodním centru musíte ještě připočítat tu a tam tričko, svetřík, knížku, kávičku … Jednou jsem si dokonce v rychlosti cestou k autu, jen tak v teplácích, koupila v Klenotech stříbrný náramek se zirkony za 1600.-, který jsem zahlédla ve výloze. Ale budiž, to je můj problém, že se neumím krotit, za to fitko nemůže :-)

Přestože se jedná o typické fitness, tak klasické posilovací stroje ignoruji! Nechala jsem si je všechny trenérem předvést, vysvětlit a nějakou dobu jsem na nich cvičila. Ale nakonec se mi potvrdilo to, co jsem stejně předtím tušila … Že vlastně ani jeden z nich ke svému životu nepotřebuji!

Od ostatních návštěvníků se kromě nepoužívání strojů ještě také liším tím, že tam cvičím na boso. (Upozorňuji, že v žádném případě nepatřím k těm urputným stoupencům barefoot, kteří chodí na boso vždy, všude, ať je teplo nebo zima.)
V teniskách, jaké tam nosí všichni, si připadám naprosto nepohodlně a omezeně (jednoduše … blbě.)

Jak můžu vnímat svoje tělo, svoji stabilitu, když mám chodidla obalená něčím tuhým, tu vytvrzeným, tu vyměkčeným? Připadám si jako v kopytech, sice odlehčených, ale přesto svírajících.

Své „bosé cvičení“ obvykle zahájím rolováním u zdi, pak mírně svižnou chůzí na pásu, pak pokračuji protažením se s pomocí popruhů TRX nebo Togu válce a také se vyvěšuji na hrazdě. A občas to prostřídám s klidnější lekcí typu jógy či pilates. A sem tam si závěrem dopřeji finskou saunu. Toť vše. Žádné běhy, skoky, činky, stroje, pot a krev.

Po letech pokusů, omylů i bolesti jsem kupodivu zjistila, že méně je více!

Jak si takhle ve fitku cvičím, tak se bohužel nesmím příliš dívat nalevo, napravo. (A tohle se netýká jen tohoto jediného fitka, abych mu nekřivdila. Tohle je k vidění skoro všude, kde jsem kdy měla možnost cvičit.)
Musím naprosto potlačit cvičitelku v sobě a nekoukat kolem sebe.
To bych totiž musela lidem na strojích a podložkách kolem sebe, říkat spoustu nepříjemných věcí. Jenže já také už vím, že nevyžádané rady se nedávají, a že můžu radit jen těm, co chodí cvičit ke mně.

Studio u mne doma
Právě sem :-)

A věřte, že je to pro mě velmi těžké – přihlížet, nikoho nenapomínat, nikomu neradit a pasivně sledovat, jak si mnozí z nich ubližují.
Fitness centrum je totiž jedno velké panoptikum přílišné snahy, urputnosti a mylných představ.
Kdybych mohla mluvit, tak bych třeba  ….

  • Musela ženám s nadváhou říct, že nemůžou chodit na lekce, kde se příliš běhá nebo skáče, protože ohrožují svoje klouby.
  • A ženám, které naopak váží asi čtyřicet kilo, bych zase musela zakázat, aby třeba dělaly kliky, když nemají žádnou sílu a žádné svaly, protože nejen že si nepomůžou, ale oddělají si ještě ramena, záda nebo krční páteř.
  • Další ženě bych zase musela říct, že když bude v pozici na boku vzepřená jen na jedné ruce a nechá svoji pánev nezpevněně svěšenou k zemi, tak je jen otázkou času, kdy si vyhodí rameno z kloubní jamky.
  • Nebo nakonec bych poslala domů samotného trenéra, který nutí skupinu žen v tempu zvedat těžký míč ze země až nad hlavu, protože si buď odrovnají bedra nebo způsobí kýlu.
  • A taky bych nejraději všem řekla, že když je trenér při cvičení neopravuje, tak že to v žádném případě neznamená, že to dělají dobře. Já znám trenérů spoustu a jen málo z nich si dává tu práci s opravováním svých cvičenců.

  • Vidím také spoustu tejpů a všelijakých bandáží a přesto si tito lidé náročný trénink nemůžou odpustit. A vůbec si nepřipustí, že jim možná jejich tělo říká: „Prosím, nech mě chvilku si odpočinout.“
  • Vidím drobné „romantické ženy“, které zvedají činky a makají jako šílené, protože si myslí, že vyrovnat se „sporťačkám“ je jen otázkou vůle a sebezapření. Místo toho jsou na dobré cestě k „sebezničení“.
  • Vidím trenéry, kteří nevidí, že žena s útlými rameny, hrudníčkem a pasem nikdy neshodí svůj těžký zadek, stehna a celulitidu, i když bude běhat na běžícím pásu jako křeček v kleci. Že takto docílí leda toho, že se jí ještě víc propadne obličej a klíční kosti, ale tam, kde to potřebuje, tak tam to bude sotva znát. Že na tenhle problém fungují úplně jiné techniky.
  • A v neposlední řadě ještě musím zmínit, to co vidím v dámské šatně. Neustále tam tečou sprchy, sprchové gely a tělová mléka proudem.
    „Milé dámy, to opravdu není nutné se po sebemenší námaze hned mýt, mydlit, čistit, drhnout a následně na sebe lít hory mléka pofidérního složení.“
    A celý tento až obludný pocit sterilní očisty ženy završují pořádnou dávkou aerosolu.
    „Aby mě náhodou nikdo nemohl osočit z toho, že bych mohla být „nedejbože cítit sama sebou“. To se přece v moderní a slušné společnosti neodpouští!“
    Toto přehnané piglování opravdu není přirozené a ani zdravé.
    Je to jen dnešní dobou na nás ženy západní civilizace médii a kosmetickým průmyslem naimportovaný špatný pocit ze sebe, ze svého těla.
    A cíl je jediný. Jakýpak asi? No jasně, že jde jen o to, aby se kupovalo více nesmyslných a nepotřebných kosmetických produktů.
    Abychom si náhodou neuvědomily, že se bez antiperspirantu a tělového mléka můžeme klidně a lehce obejít?
    Vůbec nerozumím tomu, proč v dnešní době obrovské osvěty si pořád spousta žen tohle neuvědomuje? Proč si i dnes dál do podpaží a jiných citlivých částí svého těla před i po cvičení „pod tlakem perou“ neuvěřitelné chemické sajrajty! (Nerada používám nespisovná slova, ale tady je to opravdu nutné!) Myslela jsem si, že z toho už jsme vyrostly, že se píše rok 2017 (ne 1991?)

A tak jsem to shrnula:

  • Neuškodíte si, když budete cvičit spíše méně než více.
  • Dvakrát týdně (pro formu a zdraví) bohatě stačí.
  • Nezapomeňte na přirozený pohyb (chůze). Tím si neublížíte.
  • Přestože já sama znám všechny zásady, tak jsem si příliš častou jógou způsobila velké problémy s ramenem a tříslem.
  • Jsem si jistá, že žádná žena (pokud netrénuje na olympiádu) nepotřebuje sedět u strojů a zvedat závaží.
  • Není třeba pracovat se zátěží. Ke všemu, čeho chceme docílit, stačí váha vlastního těla.
  • Ublížit si – to je v posilovně velice snadné!
  • Když neuděláte cvik precizně, tak ho nesmíte dělat!
  • Pohyb je pro nás nutností, to je velká pravda. Ale na sloganu „sportem k trvalé invaliditě“ také něco bude :-)
  • Pro zdraví a krásu jsou jemné a protahovací techniky lepší než ty posilovací.
  • Kdybych měla vybrat tři aktivity, které jsou podle mého užitečné, prospěšné a vcelku bezpečné, tak by to byl v první řadě tanec a dále by se o druhé místo dělila jóga s pilates. Ale i to s rozumem a s rozvahou!
  • Když při cvičení cítíte bolest, tak to není signál k tomu se s ní rvát, ale respektovat ji jako varovnou kontrolku!
  • Žádný instruktor do vás nevidí! Nikdo jiný než vy netuší, jak se cítíte a proto vám ani nikdo jiný než vy sami nemůže určovat, jak a co máte vydržet. „Jen já sama vím jak a co mě bolí a jen já sama si rozhodnu, kdy cvik přeruším, zjednoduším nebo ukončím.“
  • Ručník, voda, přírodní mýdlo nebo hydrofilní olej …  k očistě bohatě stačí :-)