Zlatý Hromnice

Vzpomenete si ještě na pojem Zlatý Hromnice?
Zlatý Hromnice jsou boty. Respektive byly. A taky to byly Osmdesátky, dětství, Kotvald s Hložkem a můj oblíbený film Bota jménem Melichar. Ale byla to také doba nedostatku pěkného oblečení, doba Tuzexu, home made kreativity, šicích strojů, časopisů Burda, Duhou obarvených cviček a kalhot ušitých z růžové sypkoviny … a právě také ony zmiňované výstřední, stříbrné kozačky jménem Zlatý Hromnice spolužačky Lamkové od Ládíka z Holandska.

 

Zlaté, ale v reálu stříbrné extravagantní kozačky z filmu Bota jménem Melichar

Zlatý Hromnice tehdy ztělesňovaly právě a přesně ten typ zboží, které nebylo k sehnání, o kterém jsme si mohly nechat jen zdát. Zboží výjimečné, extravagantní, které svou majitelku vynese z průměrného, šedivého, nudného a nezajímavého davu.

Většina z nás tehdy toužila po něčem takovém, po něčem zajímavém, jedinečném, po nějakém barevném kousku, který by byl vidět. Většina žen tehdy toužila po nějakých – byť v přeneseném významu – Zlatých Hromnicích. Jenže tehdy nebylo, kde brát. Nikde nic nebylo. Obchody byly plné usedlých, nepěkných oděvů mdlých barev a nemoderních střihů.

Moje Hromnice

Před pár dny, náhoda tomu chtěla, že to bylo právě druhého února – na Hromnice, jdu po Praze. Nikam zvlášť nespěchám, nic nesháním, jen se potřebuji dostat z Příkopů na Staroměstské náměstí, kde mám schůzku. A volnou chůzí procházím zkratkou přes pasáž Myslbek. Kráčím pomalu a letmo prohlížím výlohy. Pozoruji.

A najednou mě něco zaujme. Zlatý záblesk, netypický jas vycházející zevnitř obchodu skrze sklo výlohy. Zlaté botky! Přesně ty samé, které jsem na podzim obdivovala v čerstvé kolekci. Už tehdy mě okouzlily! Ale protože byly docela drahé, a hlavně jsem pořád tak nějak nevěděla … (A jak sama říkám a radím: „Když nevíš, tak ne …!“, tak jsem tyhle botky tehdy opustila. Nekoupila jsem si je.

A teď vcházím dovnitř: „Ano, jsou to ony. Úžasné zlaté kotníkové botky a navíc s padesátiprocentní slevou!“

Okamžitě se na ně vrhám: „Prosím, máte je ve čtyřicítce?“
Upřímně řečeno, příliš v to nedoufám. To budou zase jen třicetšestky. Nejnošenější čísla a ještě u takto úžasných bot se slev nedočkají.
„Podívám se …“
„Tady jsou“ prodavačka mi nečekaně podává krabici.
Nevěřím svým očím.

Vrhám se na ně a zkouším. Spíše jen tak pro jistotu, protože už mám tuto značku léty vyzkoušenou a prověřenou. Počínám si ale nečekaně rychle, jako kdyby mi je snad chtěl někdo vzít.
„Beru je!“ jasná volba.

(A rázem se i vysvětlilo to, proč jsem si je k mému velkému úžasu i přes vysokou cenu nepořídila už na podzim. Protože na mě měly počkat za poloviční cenu. Proto! Někdy nemusíme všechno chápat už od samého počátku. Stačí dát na intuici a teprve čas ukáže, proč to tehdy tak bylo!)

Nedá mi to a ještě se prodavačky musím zeptat: „Jak to je vůbec možné, že je ještě máte. Skoro po půl roce. Takové úžasné boty. Jak se to jen mohlo stát, že tento jedinečný skvost nebyl vyprodán během prvních pár dní?“
Ale vlastně už v okamžiku, kdy vyslovuji tuhle otázku, tak už dopředu tuším odpověď.
„Budete se divit, ale zbylo jich docela dost. Ony se líbí, to ano. Skoro každou ženu zaujmou. Hodně si jich je i zkoušelo, ale nakonec vždycky daly přednost těm normálním. Černým …, klasickým, ne tolik nápadným.“ potvrdila moje tušení prodavačka.

Dříve jsme chtěly a nemohly, dnes můžeme a nechceme!

Dokud byly krásné, barevné a výrazné věci pro nás nedostupné, tak jsme je chtěly nosit.
Dnes už můžeme. Dnes už máme v našich obchodech zajímavé kousky.
Dnes už máme Zlaté i Stříbrné Hromnice, ale kupodivu dnes už je ani tak moc nechceme. Dnes už po nich vlastně ani moc netoužíme! Dříve jsme chtěly a nemohly, dnes můžeme a nechceme!
Co se to s námi stalo? Byl to dříve jen princip zakázaného ovoce nebo jsme dnes už na výstřední kousky příliš usedlé nebo dokonce snad zbabělé?
Já se spíše přikláním k tomu druhému. Bohužel. Myslím si, že strach, či lépe ustrašenost, vítězí nad touhou být vidět. Touha vystoupit z davu, být jiná, nosit nevšední věci, pro které bychom v osmdesátých letech duši upsaly, je potlačena a přehlušena rozumným zdůvodněním usedlé paní: „Co by tomu řekli lidi, když bych nosila zlaté boty? Řekli by si, že jsem nějaká fiflena, která už neví co by. To se pro mě nehodí … Kdyby mi bylo míň … Dříve snad …“

Milé dámy, lepší doba než je právě teď, už nikdy nebude. Každým následujícím dnem budeme jen starší a starší. Mladší než jsme – právě teď – už nikdy nebudeme. Zkuste probudit k životu svoji -náctiletou dušičku, která chtěla být tolik jiná, zajímavá a viditelná.

Na co chcete čekat? Na to až budete znovu mladší v příštím životě? Ať věříte v reinkarnaci nebo ne, tak je to je sázka na nejistého koně.
Raději osedlejte toho, na kterém jezdíte teď.
A pořádně to rozjeďte. Je jedno, zda to bude ve zlatých, stříbrných, bronzových botách nebo v něčem úplně jiném. Najděte si nějaké svoje Zlaté Hromnice.
Určitě je v obchodech snadno najdete. Protože tak výjimečné a brilantní věci si přece jen tak někdo nekoupí!