Šprajcnout se!

Šprajcnout se ...

Byli jsme v Krušných horách. Počasí nebylo zrovna ukázkové, bylo spíše krušné. První polovinu týdne pršelo, pak přestalo a začalo mrznout, takže se sjezdovky proměnily v ledovou plochu. Déšť vystřídaly vánice. Sluníčko vykouklo až pozdě odpoledne těsně předtím, než jsme odcházeli domů. Zkrátka žádná idyla. Ale když už máte zaplacený pobyt a navíc bydlíte jen pár metrů od sjezdovky, tak prostě lyžovat chodíte, ať si třeba padají trakaře. Ať se vám chce nebo nechce.

Téměř nepatrná příhoda …

A tak čelím nepřízni počasí a nechávám se vyvézt vlekem na vrchol a odírám si skluznici svých nových lyží o vydřený kopec. I skrz helmu mi vítr fouká do uší a chce se mi na záchod. (Na záchod se mi začne chtít okamžitě, jakmile se upnu do lyžařských kalhot s kšandami. A vůbec nezáleží na tom, jestli jsem před pár minutami „byla“. To je takový můj osobní Murphyho zákon. Na lyžích, víc než kdy jindy, závidím mužům.)

Ale to už jsem skoro nahoře na kopci. Odhazuji kotvu, opouštím vlek a zajíždím stranou, abych si navlékla hůlky a pustila se sjezdovkou dolů nemilosrdně vstříc větru, sněhu a ledu.
Ale dříve, než se rozjedu, se ještě ohlížím, protože za sebou uslyším křik. Asi šestiletá holčička leží na zemi a vzteká se: „Je mi zima! Tady mě to tlačí“, vzlyká a rukavicemi si utírá nudli. „Nechci už jezdit, chci domů, domůůůů. Bůů“.
Rodiče ji přemlouvají, vysvětlují, lákají na hranolky dole v bufetu, ale nic nepomáhá. Holčička si dál vede svou, že už ji to nebaví, že se bojí, že už nechce lyžovat. Zkrátka … šprajcla se!

A to mi stačilo. Něco mě právě v tu chvíli napadlo.
Rozjela jsem se, abych cestou z kopce, jen sama se sebou, přicházející myšlenku lépe zachytila a rozvinula.
Napadlo mě totiž, že jestli nám v našem dospělém životě něco opravdu chybí, tak je to právě tohle.

Chybí nám ta možnost, ten luxus … dovolit si … šprajcnout se!

Milá neznámá holčičko, upřímně ti závidím! Závidím ti právě ten luxus – okamžitě, kdykoliv a kdekoliv se stoprocentně projevit, třeba se i takhle  … šprajcnout.
Tohle bych já také ze srdce ráda. Bez okolků a bez výčitek vyjádřit to, co právě cítím. Vypustit a povolit emoce do poslední kapky.

Namísto: „Moc se mi tam nechce ..“, bych si chtěla dovolit zadupat, zakřičet, rozbrečet se: „Nejdu, nejdu, nikdo mě tam nedostane!“ Nebo se zamknout v pokoji a trucovat. Brečet do polštáře. A bušit pěstmi a ječet. A neodemknout. Něco rozbít nebo prásknout dveřmi. Ať jsou chvilku rozumní a velkorysí zase ti druzí a ne já !!!
Ale stejně tak opačně .. Třeba bych moc ráda, z ničeho nic, jen z pocitu čisté radosti, začala tančit na ulici …

Proč se tak stalo, že mají dospělost vystihovat tato slova: To dáš, to vydržíš, to přejde, to se nehodí, to nemůžeš, to se nedělá, buď pozitivní, neprojevuj se, buď klidná, buď nad věcí, moudřejší ustoupí, jsi přece rozumná, jsi dost stará na to, aby ses uměla ovládnout, nebuď jak malá, nebuď zbabělá ..

A kam se podějí ty emoce, které jsem si nedovolila projevit?

Ano, toť otázka! Kam se podějí? Kam zmizí? Rozpustí se? Nebo se někam usadí? Kde skončí všechno to, co jsme si vlivem společenských pravidel a zažitých konvencí nemohli nebo nedovolili pustit?
Já se obávám, že se to nerozplyne jako pára nad hrncem. A co nejde ven, tak to přece logicky zůstane uvnitř. Uvnitř v našem těle!

Představte si, že jste u moře. Rozběhnete se po písčité mělčině. A rozvíříte písek. Ten chvíli poletuje, cirkuluje a nakonec se pomalu a pozvolna usadí na dno.
A naše tělo je na tom podobně. Kolik takového písku, který naše emoce rozvířily a my je nevypustily, ale pěkně a rozumně potlačily, v sobě máme? Jak moc je naše dno zaváté? Jak vysoká je hladina písku? Jak moc jsme naplněni tímto nezpracovaným, potlačeným materiálem? Kolik let to takto v sobě skladujeme?

A tento navršený emoční materiál čeká na svoji příležitost a jednoho dne, nečekána a nepozvána přijde písečná bouře. A něco přinese. Třeba strachy, zdravotní potíže nebo deprese …

A to už jsem z kopce dole a čekám na další kotvu. Jestlipak se ještě nahoře bude holčička válet na sněhu?
Na zemi vedle mé lyže leží hezká, malá šiška. Tak ji zvednu a schovám do kapsy. Baví mě sbírat předměty, které souvisí s místem, na kterém jsem něco zažila, na něco přišla, něco si uvědomila. Tahle šiška bude symbol toho, že i já si sem tam dovolím …. šprajcnout se!
Protože je lepší se občas šprajcnout, než pak s psycholožkou řešit úzkosti !!