NIKDO na tebe neni zvědavej!

Nikdo na tebe není zvědavej

Jela jsem autobusem a přede mnou seděla paní s malou holčičkou, kterou cesta začínala nudit. Křupky už odmítala, ošívala se, stoupala si na sedačce, pofňukávala, čím dál tím hlasitěji si prozpěvovala. A její matce nakonec došla trpělivost, zvýšila hlas a okřikla ji: „Přestaň se předvádět. Nikdo na tebe neni zvědavej!“

A já sebou trhla!
Byla jsem rázem vytržená ze svého poklidného pozorování krajiny. Tahle slova mě zasáhla jako bodnutí nožem. A to přímo fyzicky. Bolestivě jako nůž do hrudníku.
Okamžitě jsem se přenesla časem do sedmdesátých let, do věku a role malé holčičky a někde zdálky, mlhavě, ale přitom jasně jsem uslyšela zřejmě svoje rodiče, jak mi říkají: „Nikdo na tebe neni zvědavej.“

Sakra! Sakra! Sakra!
Tenhle autobusový zážitek byl velký a nečekaný. Takhle nějak to asi vypadá, když ztratíte paměť a pak se vám naprosto nečekaně vrátí. Jako když léta hledáte tajné heslo a najednou ho jen tak mimochodem objevíte.
Byla jsem doma! Pochopila jsem. Pochopila jsem situace, které se mi celoživotně stávaly. Poznala jsem prapočátek svých problémů.

Přestaň! Nikdo na tebe neni zvědavej!

Říkalo se a říká se dodnes. Když dítě brečí, když zlobí, když se nahlas směje, když si nahlas zpívá, když se předvádí, když prostě jen tak blbne …
Říkala jsem to já svojí dceři, mně zase moje maminka a jí ta její maminka .. A tak dále. Zdánlivě nevinná, a přitom krutá slova, která se vinou jako jedovatý had napříč generacemi.
Rádoby nevinná hláška, která dospělým nepřijde nijak zvlášť divná, říká to přece kde kdo, ale opak je pravdou. Pro dítě může být osudová.

Není totiž žádný rozdíl mezi tím, když vám ve třech letech rodiče řeknou, že to žluté co svítí na obloze se jmenuje slunce. A to modré, že je nebe a to bílé to jsou mraky. S naprosto stejnou vážností pak přijmeme i fakt, že když se projevujeme tak, jak právě chceme, tak na nás „není nikdo zvědavej“.

Nerozlišujeme, jestli je to méně nebo více důležitá informace. Je pronesená našimi rodiči, které milujeme a vážíme si jich jako osob moudrých a světaznalých. Takže to, že na mě neni nikdo zvědavej, bude asi pravda!
No a pak se snadno může stát, že TO přestaneme dělat. Přestaneme se projevovat. Přestaneme mluvit, tančit, skákat, vyprávět, smát se …

Jako já …

Kdyby ONA hláška, kterou pronesla paní v autobuse nebyla pro mne důležitá, tak by mě tak silně a fyzicky bolestivě nesáhla. Dotkla se mě. Dotyky na zraněná a citlivá místa bolí!
Co se nás netýká, to nás nezasáhne. Co by mi jinak bylo do nějaké nervózní ženské okřikující své dítě?
Také jsem asi v dětství slyšela, že na mě nikdo neni zvědavej. A uvěřila jsem tomu. A upřednostnila ostatní, na které asi svět je zvědavej, když mohou žvanit a předvádět se. A já jsem je v tom nechala. Nechala je tedy mluvit a jen poslouchala. A že jsem kolikrát měla víc co říct, měla jsem zajímavější zážitky, větší zkušenosti, vtipnější příhody. Ale radši jsem byla zticha.

Problém byl ale v tom, že se mi tyhle situace nelíbily. Že jsem při nich trochu trpěla. Chcete mluvit, ale nejde to. Něco uvnitř vás vibruje, něco chce ven a vy neumíte otevřít dvířka, respektive pusu a pustit to.
A tím pádem mě ti upovídaní a bezprostřední lidé hrozně rozčilovali. Nespravedlivě. Rozčilovali mě právě proto, že si dovolovali něco, co já nemohla. Prožívala jsem frustraci, sebeobviňování, vyčítala si, že jsem taková, jaká jsem a že nejsem taková, jaká nejsem.

Pointa první

Pointa je jednoduchá a přímo vyplývá z předchozího vyprávění. Zrušme a nepoužívejme tyhle zaklínadla. Nehřešme slovem, jak podobně říká jedna ze Čtyř dohod. Je třeba si uvědomit, že vše co vypustíme z úst je nevratné a nevíme, jak to na koho zapůsobí. Nevíme, co ten druhý právě prožívá, jak moc je citlivý a co mu tím můžeme způsobit. Obzvláště dětem!

A ještě je tu druhá pointa …

Buďme vnímaví a pozorní! To, co kolem sebe zaslechneme, často více než těm, kterým je to přímo řečeno, je informace důležitá pro nás!
Odpovědi na naše problémy a otázky jsou všude kolem nás. Nemusíme se po nich složitě pídit. Na ten můj odpověděla paní v autobuse. A já jsem poděkovala za situaci a za svou prozřetelnost. A zaklínadlo zrušila. Děkuji.