Když jsem štíhlá, tak jsem sama sebou

Po dlouhé době jsem se setkala s jednou svou přítelkyní. Dlouho jsme se neviděly a ona mne požádala o radu, co si má vzít na sebe na maturitní ples své dcery, a že prý má malý problém. Domluvily jsme se na setkání u mě doma v ateliéru. A jakmile v onen den vstoupila do dveří, tak jsem okamžitě poznala, jaký že to měl být problém. Přibrala. Ok, to se stává.

Tak jsme se pustily do práce. Chtěla znát svoje správné barvy. Začala jsem tedy přikládat šátky a oděvy, ale … Ale něco bylo jinak, než obvykle na poradenství bývá. Přestože chtěla ona poradit ode mne, tak mi do toho neustále mluvila. Nečekala na můj názor, všechno věděla hned a nejlíp. Pak už mi došla trpělivost a ptám se jí, proč je tedy u mne, když to všechno ví sama? „Ok, promiň, chichi, snad jsem toho tolik neřekla.“
No, nějak jsme to dotáhly do zdárného konce a já byla z toho unavená a rozpačitá. A taky trochu smutná. Co se to vlastně stalo? Proč jsem ráda, že už je pryč? To setkání bylo velmi divné. Ale co vlastně bylo divné? Ona byla divná? Proč a čím to bylo?

Když jste holka krev a mlíko, …

Dlouho jsem o tom přemýšlela a došla jsem k závěru, že se chovala docela jinak, než jsem ji celá ta léta znala. Dříve bývala velmi milá, jemná, až taková lehce plachá. Což bylo přesně tajemství jejího půvabu. A právě tahle její úžasná stránka byla dnes fuč. Najednou byla příliš hlučná, ostrá až agresivní. Poučovala, skákala mi do řeči, nenechávala mě domluvit.
Čím to mohlo být? Pátrám v jejím životě … stejná práce, stejné děti, manžel, žádná krize, žádná změna, nic nového. Žádný objektivní nález, jak by sama, protože je doktorka, řekla.

A pak jsem si vzpomněla na video se spisovatelkou a výživovou poradkyni Cecílií Jílkovou, jejíž názory (až na RAW – viz můj článek) mám ráda. Její kniha o hubnutí je nejen velmi poučná a smysluplná, ale také krásná (což je pro mne důležité). A v onom zmiňovaném videu říká:

„Když jste holka krev a mlíko, tak s vámi lidé jednají jinak. Když nejste v křehkém těle, tak s vámi nejednají jako s křehkou osobou. Je v tom nesoulad. Žijete v těle někoho jiného a lidé se k vám také chovají jako k někomu jinému. Vy jste křehká, ale nikdo to nevidí!!!“

Jiné tělo, jiné chování

A tady někde jsem mohla začít říkat „Přihořívá“. Tady asi bude pravda. Jen bych tvrzení Cecílie z videa ještě malinko doplnila. Nejde jen o to, že nás lidé nebudou vnímat jako křehkou. Ani my samy se za křehkou a jemnou nebudeme považovat! A my přece bezpodmínečně nutně musíme být takové, jaké opravdu jsme.
Šťastné a spokojené můžeme být jen tehdy, budeme-li naprosto samy sebou. Do puntíku! A nebude-li jemná duše v jemném, drobném těle, tak se propast mezi naším vnitřním já a mezi naším vnějším já zvětší. Tělo a duše – tedy obal a vnitřek – musí být v souladu.

A přesně tak se to stalo mé přítelkyni. Objemné tělo její jemnost převálcovalo. Zavalilo ji jako lavina. A téhle nové tělesné formě, té nové velikosti se přizpůsobilo vše – její projev, její řeči a její vystupování.
Když se na naše setkání podívám zpětně, tak je to více než jasné a zřetelné. Moje přítelkyně je teď jiná žena – hrubější, větší, prostornější co do těla, ale i do zasahování do prostoru kolem sebe. Zřetelně jsem z ní cítila tu agresivní, rozpínavou a zároveň prázdnou energii cukru.

Buďme štíhlé

Buďme štíhlé tedy nejen pro ty všeobecně známé důvody, o kterých se všude veřejně mluví, ale také proto, abychom mohly být takové, jaké opravdu jsme.
Já jsem si až ve čtyřiceti letech dokázala přiznat, že nejsem žádná akční, jangová a všehoschopná žena, ale spíše naopak. A teprve když jsem tuto možnost vlastní jemnosti připustila, můj život se začal ve všech sférách otáčet správným směrem.

Přiznání si – to je začátek cesty. A pak už jen krůček po krůčku směřovat k tomu, že chcete být ve svém správném těle. Že už nechcete mít svůj křehký, porcelánový hrneček obalený kilometry bublinkové fólie.

Ps. K odbourání tukové krusty a odhalení své jemné, jinové duše se rozhodně neprobojujete akčními, jangovými fitness aktivitami. Ale o tom třeba někdy příště. Děkuji za pozornost.