Dlouhé roky jsem nemohla shodit břicho. Řídila jsem se obvyklými radami o spalování tuku. Začala jsem před lety s aerobním pohybem, při kterém se spalování nastartuje až po dvaceti minutách. Jezdila jsem tedy na rotopedu, šlapala na stepperu, hopsala v obýváku. Pak jsem přesedlala na měření tepové frekvence a úplně naposledy jsem zkoušela novodobý objev – intervalový trénink. Mezitím jsem samozřejmě posilovala, cvičila pilates a dýchala do břicha. Velké naděje jsem vkládala do hormonální jógy.
Můj život prostě kopíroval moderní i alternativní trendy ve světě hubnutí. Ale s mým břichem se nic moc nedělo. Sem tam centimetr dolů, pak zpátky nahoru, ale dlouhodobá tendence byla spíše postupné zvětšování, čili tloustnutí. (Bodejť by ne – vždyť už jen poctivým jógovým dechem do břicha si ho jen pěkně nafukujeme, to pak nemá být ještě větší. A tohle vůbec nikdo z jógových lektorů neřeší.)

Výsledek – břicho se neměnilo a já už jsem byla z těch všech aktivit velmi vyčerpaná. Málem jsem si odrovnala rameno a hruškový sval mě bolel až tak, že jsem si hypochondricky diagnostikovala, že jsem zralá na endoprotézu kyčle. Výsledek přišel ale, až když jsem se dozvěděla naprosto logickou a prostou informaci, která mi vše objasnila. Ale nechci předbíhat, ještě jsem měla před sebou dlouhou cestu.

Když to nejde po zlém ..

Tělo únavou vypovědělo službu a tak se přirozeně otevřela další obrovská vrátka možností. Aneb co nejde po zlém v tělocvičně, tak to bude určitě v mojí hlavě! Ano, dnešní doba má tendence všechno „házet na hlavu“. Jste tlustá, nemáte práci, nemáte peníze, nemáte partnera, máte potíže, tak je to jen ve vaší hlavě.
„To bude ono, teď jsem na to kápla!“ zaradovala jsem se a začala se pídit po informacích, kterak psychika ovlivňuje ukládání tuku. Rázem jsem mohla být odborník.

Jakmile někam do virtuálního prostoru napíšete slovo hubnutí a slovo psychika nebo hlava, tak se na vás sesype tolik informací a článků, že se vám z nich vaše hlava může pěkně zamotat.
Dočetla jsem se například, že hromadím-li tuk na břiše, tak zadržuji emoce. Že nedůvěřuji okolí a proto si vytvářím z tuku ochrannou bariéru. Že se nemám ráda a proto se tukem sama sobě ještě více zošklivuji, atakdále …
Nepopírám, že psychika má pro náš život, zdraví a figuru velký význam, ale na mém břichu se vůbec nic nezměnilo, akorát jsem byla čím dál tím víc frustrovanější, jak postupně ubývaly možnosti, ve které jsem doufala, a do kterých jsem vkládala svoje poslední naděje.

A pak přišla ta správná informace

Když jsme otevření, přístupní a všímaví, tak správné informace přijdou. Respektive – my je zaregistrujeme. Jsou totiž všude kolem nás. A i já jsem se k té své správné, která mi pomohla s tukem na břiše, dostala. Přišla ke mě za pět minut dvanáct. Ve své podstatě to byla informace velmi prostá. Prostší než počítání kalorií, měření si tepu, hmatatelnější než bádání ve své psyché a pozitivní myšlení. Informace věcná a jasná.
Příčinou mého tukového faldu byla jizva po císařském řezu!

I kdybych totiž dřela až do úmoru, pálila jak kamna, tak dříve než by se to na mém břichu trochu projevilo, tak bych ze sebe udělala naprostou trosku. Přišla bych pravděpodobně o všechen tuk v obličeji, na prsou a v rukách, a vypadala bych jak o deset let starší vyschlá trnka. Ovšem bříško by si nad dlouhou jizvou pěkně a v klidu sedělo dál. S ním by to ani moc nehnulo.

Bariéra …!

Jizva totiž funguje jako bariéra. Jako přehrada, jako předěl, jako přepažení. Postavte doprostřed potoka nebo řeky dlouhou zátarasu a za čas uvidíte. Bude se před ní hromadit voda a přibudou další naplaveniny. A stejně tak je to v našem těle. Máme-li místo, kde se nám stagnuje volný průchod tekutin, tak i tam začne hromadění. Voda, tuk, lymfa. A to je celé. Jizva byla můj problém!

Hned jak jsem se tuto jednoduchou skutečnost dozvěděla, pocítila jsem velkou úlevu. Došlo mi, že nejsem divná a neschopná, že můj organismus není špatný ani porouchaný, ani že bych se málo snažila. Prostě fyziologická příčina!

Odložila jsem tedy všechny známé, běžné a mediálně pořád dokola přetřásané rady a podívala se na celou problematiku z jiného, nového úhlu pohledu. Na specifické problémy zkrátka musíme jinak. Začala jsem pracovat „místně – a vlastníma rukama“. Kombinací hmatových technik, masáží, aktivací lymfy, baňkováním, prací s jizvou řeším svůj problém. Vím, že ho nikdy zcela nevyřeším. Jizva je zásah, který mi vždy bude oblast podbřišku komplikovat, ale můžu s tím vědomě, cíleně a v rámci možností pracovat.

Břicho bylo vždycky můj strašák a nepřítel. Ale když nepřítele pojmenujeme a poznáme tváří v tvář, tak se ho přestaneme bát. A vlastně …. kdo, sakra, potřebuje mít úplně ploché břicho? Vždyť, co je těchto několik centimetrů čtverečních proti celému tělu a kouzlu naší osobnosti?!