O víkendu bylo u nás v Tuchlovicích posvícení. Náměstí a přilehlé ulice zaplnily kolotoče, střelnice a stánky. A přestože je to celé jeden velký rámus a obrovský kýč, tak to mám vlastně velmi ráda. Nejspíš za tím bude vězet takzvaný vzpomínkový syndrom. Bezvýhradně a nevysvětlitelně milovat vše, co jsme zažívali v dětství. Vzrušení z toho, co je jen dvakrát do roka. Vyznání lásky vystřelenou papírovou růží z krepáku, která voní něčím tuze syntetickým, pruhované žužu a sladká vůně cukrové vaty, včetně obtloustlé paní s natupírovaným účesem, která vám ji na špejli vystrčí z malého okénka.

Je právě sobota dopoledne a já se přes náměstí vracím z nákupu. Je krásné počasí, všechno už je nachystáno, perníková srdce pečlivě vyskládána, jedno vedle druhého, balónky s motivy podivných růžových a modrých pejsků nafouknuty a první návštěvníci se už začínají trousit.
Já s nákupní taškou, s chlebem, mlékem a kočičí konzervou, procházím mezi atrakcemi a myšlenky, stejně chaotické jako celé náměstí, se rázem spojily do jedné. Zahlédla jsem totiž velký řetízkový kolotoč!

Vzpomínkový syndrom se rozjel na plné obrátky. Vidím sebe, kamarádku Petru a řetízák. Vidím to tak jasně, jako kdyby mezitím neuběhl ani jeden jediný den. Nadzvednout řetízky a usadit se. Zatočit se, vzájemně se proplést, že už skoro ani nedosáhneme špičkami na zem. A jedemééé … Petr Spálený střídá Abbu a tu zas Hanička Zagorová. Natahujeme ruce, dlaně, prsty, abychom se v tom letu dokázaly vzájemně chytit a ten prchavý okamžik spojit. Užít si pocit radosti, volnosti, vítr, vlající vlasy, kopání nohou a strach, že mi uletí boty.

A čím déle tam s tou nákupní taškou postávám, tím silněji přichází zvláštní, neodbytná myšlenka. „Chci jít na řetízák!“
Chci po letech znovu prožít situaci, která je sice prostá, kýčovitá, ale s ničím jiným nesrovnatelná. Chci znovu zažít tu lehkost, tu hravost, ucítit ten stejný vítr, který mi bude cuchat vlasy a zvedat sukni. Chci kopat nohama a vědět, že právě teď žiji naplno.

Touha, odvaha a zkrocení

Skoro jsem se nechala unést, skoro jsem už měla nakročeno. Nebýt ovšem velmi mocné vnitřní persony, která toho drobného, nenápadného a chvějícího se kolibříka zvaného touha úplně převálcovala:
„A je to vůbec přípustné a společensky přijatelné, aby šla sama dospělá žena na řetízkový kolotoč?“

Už jsem v životě sebrala odvahu k ledasčemu. Byla jsem svobodná matka, nebála jsem se opustit zaměstnání, podnikat, otevřít si obchod s vysokým nájmem, opustit tento obchod a zůstat na volné noze, za všechny úspory si postavit tělocvičnu a na vesnici provozovat lekce jógy.
Ale nyní tady stojím pod řetízákem a pozoruji, jak na něj ostatní lidé pomalu nasedají. A připadá mi zatraceně nedosažitelné – odpoutat se od země a sama vystoupat těch pár schůdků. Můj vnitřní bachař, můj hlídač, se okamžitě ozve a rychle přihrne další nápor argumentů:

• Jsi dospělá.
• Jsi na to příliš stará.
• Copak se hodí, aby čtyřicetiletá žena sama lítala na kolotoči?
• Jak by to, proboha, vypadalo?
• Co by si o tobě kolemjdoucí pomysleli?
• Úplně by ses znemožnila.
• Vypadala bys jako někdo, kdo nemá nikoho, s kým by šel na kolotoč.
• Vypadala bys, že to nemáš v hlavě v pořádku.

Uvědomila jsem si tu hrůzu. To si můžeme stokrát o sobě myslet, jak jsme na mínění a hodnocení druhých nezávislí, jak jsme svobodní. Pak ale přijde taková banalita jako je řetízek, a rázem se ukáže, jak na tom opravdu jsme.
Můj vnitřní hlídač je totiž velký pracant a je hlavně vždy ve střehu! Pečlivě střeží, abych náhodou nevybočila ze společensky přijatelných mantinelů.
A když by náhodou začal trochu polevovat, tak má ještě druhého parťáka a pomocníka, který věkem získává na síle a který apeluje na receptory strachu a odpovědnosti: „Vždyť je to dobře, že tam nepůjdeš. Koukni se, na jakých šroubcích je to upevněný. A taky na toho chlápka, co to montoval. Na komedianty snad ani nejsou žádný normy. Co když se to utrhne? Co když to mají špatně vyměřený a narazíš nohou do střechy zastávky, která je jen o kousek vedle. Co když kvůli pár okamžikům dětinské a zbytečné radosti budeš nadosmrti mrzák. NO, tohle všechno se klidně může stát!“

Děti nám pomáhají být dětmi

Jak by se mi právě teď hodil můj desetiletý synovec, abych za jeho zájem ukryla ten svůj: „Mikuláši, a nechtěl bys jít na kolotoč?“
Ano, někdy potřebujeme děti, aby zaštítily naši vnitřní potřebu – být dětmi. Abychom skrze ně realizovali svoje zájmy. Ty, na které bychom si samy za sebe netroufli.
Děti se totiž dobře hodí na to, abychom jakoby kvůli nim a pro ně, pro jejich radost, uskutečnili věci, které jsou pro dospělé už ne tak docela společensky přípustné. Chodíme s nimi na autodrom, na kolotoče, vozíme je na výlety, tančíme s nimi na karnevale. Provozujeme s nimi zážitky, které bychom si  před sebou samými, před svou rodinou, i před naprosto cizími lidmi neobhájili. Když něco děláme pro druhé, tak je to totiž normální, chvályhodné a přijatelné. Když bychom to samé chtěli udělat jen pro sebe, tak by se to mohlo zdát jako nepochopitelné, sobecké a zbytečně rozmařilé.
Ách, jo. Ještě na sobě musím zamakat. Protože jen tehdy, až půjdu sama na řetízák, tak budu skutečně vnitřně svobodná.