Často se mi stává, že jak se vzdělávám v různých technikách a metodách, tak dříve či později přijde moment, kdy se něco zadrhne. Kdy se důvěra a souznění s tím, co právě studuji, najednou zasekne. Kdy se zkrátka objeví nějaký výmol na doposud hladce vydlážděné cestě.
Uzel, zkrat, trhlina … něco jako vnitřní propast, přes kterou prostě nemohu jen tak jednoduše přejít. Mohu se snažit – nevidět to, potlačit, zamést pod koberec, ale příliš to nepomáhá.
A vždycky jsem z toho měla těžkou hlavu. Vyčítala jsem si, že jsem asi nějaká divná, že na všem něco vidím … A proč, sakra, nemůžu být tak spokojená jako všichni ostatní!?

A teprve nedávno jsem pochopila, že když otočíte problém jako minci, na jeho druhou stranu, tak na ní můžete vidět pravý opak – svůj veliký dar!

Ano, jedna a ta samá věc může být váš problém i váš dar! Oboje zároveň!
A stejně tak i můj nepřekonatelný, nesouhlasný pocit, který mi nedovoluje každou teorii a metodu slupnout tak, jak leží a běží, i s navijákem.
Stalo se mi to dokonce i u jógy, jejíž lektorkou jsem již několik let. Pochopila jsem, že nelze všechno aplikovat na každého. Že jóga je systém, který byl vytvořen lidmi a pro lidi na druhém konci světa před pěti tisíci lety, a že nám, a zejména ženám, ve střední Evropě v 21. století nemůže prospívat „némlich“ jedno a to samé.

A to je typická ukázka, typický důvod, proč se nikdy nemůžu naplno přiklonit k nějakému učení, k nějaké teorii, k žádnému výživovému systému. Vše, s čím pracuji, ať je to jen pro mě osobně nebo pro mé klienty, přizpůsobuji jen jim a sobě na míru. A také denní době, počasí, období, náladě a momentální intuici. Inspiruji se v různých učeních, líbí se mi z každé techniky něco, zajímám se o to, co mi právě do života přichází. Nic neberu dogmaticky a na stoprocent. Bezmezně nevěřím ničemu. Spojovacím článkem a zároveň filtrem všeho, co potřebuji ke svému životu, jsem jen já sama!

A stejně tak se mi to stalo i u typologie 8 stylů neboli Octo Codes, kterou jsem studovala u Táni Havlíčkové. Ještě předtím, než jsem narazila na ony moje typické „trhliny“, už jsem nebyla ztotožněná s tím, jak nás studentky paní Táňa nazývala – apoštolky její metody. Z tohoto titulu mi bylo velmi úzko. Opravdu se bráním tomu – být apoštolkou, být hlásnou troubou jakéhokoliv učení. A to i té stoletími praktikované jógy, natož stylové metody, kterou vytvořila jediná žena.

Dnes už vím, že nic nelze přijmout bezvýhradně, neb po světě neběhají škatulky, ale miliardy originálů! 

Trhliny v této metodě se začínaly objevovat na různých místech. Přicházely skrze ženy, které bylo skutečně velmi těžké do nějaké skupiny zařadit, a šmahem to přikládat jen tomu, že je to problém na jejich straně, bych si nikdy nedovolila. Že by byly nějaké příliš „zasekané“, potlačené, egoistické … Chyba nemusí být jen na přijímači, … může být totiž i ve zdroji!
A další trhlina vznikla přímo u mě – a to tím, že jsem se sama nemohla úplně zařadit. Ještě za dob mého studia této metody jsem byla přehazována v několika stylech jako horká brambora, ale ani v jedné jsem se necítila dobře.
Pochopení nastalo, až ve chvíli , kdy jsem se z této komunity vzdálila, nechala vše s odstupem dojít a pokračovala v dalším seberozvojovém vzdělávání, ale už jinde. Například studiem samotných Osmi elementů I-ťing, ze kterého i Táňa Havlíčková vycházela, a který vlastně se svou metodou takzvaně spasovala dohromady.
A velmi brzy jsem byla doma … !

Problém jakéhokoliv třídění je v tom, když se mu začnou dávat velmi konkrétní názvy, obrysy a přesné podoby.

Zajímavější pro mě jsou typologie, které jsou široké, více významové a otevřené, třeba právě jako zmiňovaný I-ťing. Stáhnout totiž typ s názvem Země a označit ho jen jako Romantická princezna, je totiž velmi, velmi zjednodušené a ořezané. Něco jako svedení široké řeky do úzkého vodovodního potrubí.

A pak je jasné, proč mnoho žen postává před tímto zúžením a nechce se tam nechat strčit, aby na konci vylezly v romantických šatech nebo volánové sukni. Přesné a příliš konkrétní označení (jako například dáma, ležérka či rebelka) je pro ženy sice velmi lákavé, mediálně zajímavé, ale hodí se více na pódium Lucerny než na skutečné popsání reality.
Proto se odkláním od toho popisovat typ ženy jediným stylem, jedním přesným slovem, raději volím příměry a podobenství, ve kterých nebude tolik těsno, které zamíří více k jádru osobnosti než k obalu, a které dovolí volněji a svobodněji dýchat.

Typologie je jen opsání reality, není to realita!

Mám ráda názory a přednášky psychologa vystupujícího pod jménem Pjér la Šéz, který v jedné z nich velmi trefně vysvětluje prinicp typologií. Říká totiž, že každá typologie je vlastně jen jakási mřížka napasovaná na realitu. Umí jí popsat, rozdělit do základních parametrů, do čeledí a řádů, zjednodušuje vnímání světa, ale … ale neplatí stoprocentně. Ne každý se do okénka prostě vejde!

Pro názorné pochopení, co je to vlastně typologie, uvádí velmi jasný příklad. Představte si, že nejběžnější typologií je vlastně Velikostní tabulka oblečení.
Jsou jasně dané parametry – obvody jednotlivých částí těla – a výsledkem je jedno číslo, například velikost M.
Pozitivní stránka typologie velikostní tabulky je v tom, že zjednodušuje výběr oblečení, umožňuje nám jednoduchou orientaci v obchodě.
Je tu ale i negativní stránka této typologie – Kolik lidí může říct, že jeho postava je přesně konfekční, že typu velikosti M přesně odpovídá?
Skutečnost je taková, že většina lidí je neproporčních. Někdo má oproti horní části příliš široké boky, někdo právě naopak, někdo má nahoře velikost L a dole M. V létě můžeme být štíhlejší, pak přijde zima a tělo začne více ukládat a rázem zjistíme, že nám velikost M nestačí. A najednou jsme se ocitli v jiné škatulce.

Naše osobnost má prostě příliš mnoho vrstev, než aby se dala přesně začlenit do jedné velmi úzce definované škatulky. Naše osobnost prochází životem, získává zkušenosti, mění se. Je ovlivněna mnoha aspekty, tvaruje se výchovou a společností. Naopak se napravuje a vybrušuje vlastním sebepoznáním a učením se. Jeden element je naše jádro, naše vnitřní nastavení, jiný element je způsob našeho života a vystupování.

Cesta sebepoznání je ta nejlepší destinace, kam se můžeme vydat. Lepší než Alpy nebo Seychely. Jen je třeba důvěřovat sobě a nenechat se příliš spoutávat. Je dobré znát svou skupinu, ale není nad to – být originál. To je totiž úplně nejlepší!