A nutno podotknout … učila snadno a odnaučuji těžce!
Zkrátka, to co mi bylo v první polovině života institucemi, společností, rodiči a autoritami jakéhokoliv druhu vštěpováno, tak to se v druhé polovině života, sama svým vlastním hledáním, odnaučuji.
A co tím vlastně myslím?

Nemůžeš říkat, co si myslíš!

„Prosím tě, né abys to někde řekla. Hlavně ne ve škole. Nemůžeš nikde říkat to, co si povídáme doma!“ Slýchávala jsem celé dětství a vlastně i celé mládí. A vůbec se to netýkalo jen socialistické politiky. Přesvědčení, že myslet si a říkat, jsou dvě rozdílné věci, se zapilo do naší mentality s podobnou jistotou, jako že to, co ráno vychází a večer zapadá, se jmenuje slunce.
Takže první věc, kterou jsem se začala odnaučovat, je mluvit dvojím jazykem. Přestat přemýšlet o tom, co před kým mohu a nemohu říct. Přestat posilovat onoho Jackylla a Hyda v nás.
Dnes už jsem přesvědčená o tom, že nahlas říkat a stát si za tím, co si myslím, je jediná možnost. Už nechci žádné zákruty, pokoutné myšlenky a dvojí výklady. Není dobré žít dvojí život. A to zejména k nám samotným.

„To je jasné, že ta teta Bóža vypadá v těch volánových šatech jako obrovský růžový slon, ale musíme jí je pochválit.“ Slýchávala jsem, ale nikdy jsem to nechápala. Vždycky jsem si ve skrytu duše myslela, že Bóže velmi ubližujeme, když ji udržujeme v její vlastní nevědomosti. Vždyť ona pak chodí po světě a ostatní se jí musí smát. Vždyť by ji to naopak velmi pomohlo, kdyby jí konečně někdo řekl pravdu. Na den, na týden, by se možná na nás naštvala, ale v dlouhodobém hledisku by to přece musela ocenit.

Radši se do toho nepleť!

Další z pravidel, se kterým jsem mívala problém souznít, a které jsem časem rovněž vyřadila ze svého života. Myslím, že se někdy zkrátka musíme lehce zaplést. Některým věcem nelze jen tak mlčky přihlížet a tvářit se, že neexistují.  Mlčením dávám najevo, že se situací souhlasím a že mi nevadí. Jenže ona mi vadí!
Kdyby se tímto heslem řídili všichni lidé, tak jsem se třeba nikdy nedozvěděla, že prodavačka v mém obchodě se k mým zákazníkům chová velmi hrubě. Což přede mnou samozřejmě nikdy nedělala. Dodnes, i když už obchod dávno nemám, jsem velmi vděčná zákaznici, která se neřídila pravidlem neplést se do cizího, a upozornila mě na to.
Nikdy nevíte, jestli vaše slova nebudou tou kapkou, díky které džbán přeteče a něco se změní. Samozřejmě je nutné počítat s rizikem, že narazím, že budu odmítnuta, osočena, ale když nutkavý pocit uvnitř velí – řekni – tak řeknu. Lepší než později litovat, že jsem to přece jenom měla říct, že jsem mohla něčemu pomoci. Podle mě je upřímnost v dlouhodobém horizontu ostatním taktikám nadřazená a nelze pod jejím vedením chybovat.

Hlavně buď slušná …

Učila jsem se, že musím být slušná, skromná a ohleduplná!
Jasně, že se ze mě v druhé polovině života nestala žádná prolhaná a neurvalá zlodějka, ale už vím, že ono je to všechno ve skutečnosti trošičku jinak. Že striktním dodržováním pravidel slušnosti, skromnosti a ohleduplnosti mohu také dojít k velké osobní frustraci a nespokojenosti.
Dnes už vím, že nemusím ustupovat z cesty, pouštět lidi ke svému stolku v restauraci, když chci být sama (článek zde), být slušná za každou cenu, nadřazovat potřeby ostatních nad těmi svými.
Jako příklad uvedu moji asi šedesátiletou sousedku. Z nějakého nejasného důvodu neodpovídá na moje pozdravy. A já jako slušně vychovaná holka na ni vždy výrazně, s hezkou výslovností a už zdálky „Dobrý den!“. A ona nic … jako bych byla neviditelná. Nevím, jaký má ke svému jednání důvod. Zda je to její vlastní povýšenost, pocit zbytečnosti mi odpovídat, či šetří slovy …
A tak jsem jí jednoho krásného dne taky přestala zdravit! A to víte, že si toho všimla … Takže jsem asi nebyla tak neviditelná.
Přestávám být totálně slušná holka. Ono kromě rčení, že se slušností nejdál dojdeš, také existuje jiné – třeba že se na hrubý pytel hodí hrubá záplata!

To nám tedy musíš vysvětlit!

Další bod, který se postupně odnaučuji. Nemám povinnost – každé své rozhodnutí a jednání – vysvětlovat a obhajovat. S klidným svědomím můžu říct – nelíbí se mi to, nechce se mi … a ani nemusím vědět proč. Pro všechny své pocity nemusíme mít nachystána racionální vysvětlení. Vždyť když ani sama pořádně nevím, proč se mi tohle líbí, tohle nelíbí, tohle chci, tohle nechci, tak jak bych to mohla někomu jinému vysvětlit?
Jako důvod odmítnutí už mi dnes stačí to, že jednoduše cítím, že se mi do něčeho nechce. A to stačí! Nechci – a dost!

Například můj manžel … Tuším, že jako většina mužů, na otázku manželky: „Nepůjdeš se mnou na návštěvu k mé mamince?“ úplně klidně odpověděl: „Ne, nepůjdu. Radši budu doma“.
A já to brala. Neměla jsem s tím žádný problém. Nepřišlo mi na tom nic divného. Na rozdíl od opačné situace, kdy se mě manžel zeptal, jestli s ním půjdu navštívit jeho rodinu. Málokdy jsem si dovolila říct, že ne, natož že se mi nechce. K tomu nejít navštívit jeho příbuzné jsem musela mít vždy pádný důvod – spoustu práce, nemoc … Na rozdíl od něj jsem to cítila jako svou povinnost. Tak to slušné holky a manželky prostě mívají.

Nezdržuj a pospěš si!

Vzpomínky na tohle pravidlo sahají až do školky: „Rychle to dokresli a pojď už. Oblékni se, rychle si vem ty gumovky, nezdržuj paní učitelku. Stoupni si sem, překážíš tady paní uklízečce.“
A vzpomenu si na to vždy, když se na mě při jízdě autem někdo „lepí zezadu“ a nutí mě, abych zrychlila, když stojím v supermarketu u kasy a pokladní spolu se zákazníky za mnou mě pohledem popohánějí, abych už si to rychle strčila do tašky a šla, když jsem na poště a mám podivný pocit odpovědnosti za frontu za sebou, za to, že zdržuji, když posílám několik balíčků.
Ano, byla jsem naučena, abych žila v permanentním pocitu, aby moje konání rychle odsejpalo a abych nikomu nepřekážela a nikoho nezdržovala.

Velkou lekci jsem dostala před pár lety, kdy mě moje auto zradilo na dálnici a já zůstala bezmocně stát v jízdním pruhu. Čímž jsem během pár minut omezila desítky aut, které se za mnou počaly štosovat do dlouhé kolony. A‘ jak na divadle jsem uviděla, že jsem se dostala do velmi tvrdé, ale zřejmě nutné lekce. Uviděla jsem samu sebe jako aktérku, která omezuje, zdržuje a překáží více než stovce lidí najednou. Ve chvilce jsem pochopila, že musím přestat s tím věčným nepřekážením a ustupováním. Vždyť i pravidlo silničního provozu říká: Neohrožuj, ale omezit můžeš.

Čtyřikrát kolem těla

Skoro čtyřicet jsem se učila, co všechno obnáší péče a pěstění pleti a těla. Noční krémy, denní krémy, oční krémy, masky, peelingy, kapsle, ampule a vitamíny. Dnes už vím, že nic z toho není třeba. Že je to jen velký mýtus a útok na naše peněženky. Dnes namísto všech krémů používám (střídavě) různé rostlinné oleje, a to rozhodně ještě ne pravidelně.
„Nesahej si na pleť, zaneseš si nějakou infekci. A hlavně pozor kolem očí. Kup si drahý oční krém a jemně ho vklepávej“. To je blbost. Já sama jsem si od dřívější „pravidelné oční péče“ oči a oční okolí velmi zhoršila. Díky všem těm krémům jsem si jen nashromáždila tekutiny a podpořila otoky a slzení. A tím, že jsem si na ta místa, dle kosmetických rad, nesahala, tento stav stagnoval a jen se zhoršoval.
Obrat k lepšímu nastal až v okamžiku, kdy jsem se od těchto všeobecných rad oklonila, přestala oční krémy používat a pořádně, svýma rukama, masážemi, hmaty a baňkováním se do kůže kolem očí „obula“.

Hubnutí je hladovění, dřina, odpírání a pot. A bez námahy, omezování a pravidelného cvičení to nepůjde. Také jsem to tak dělala. Jedla jsem velmi zdravě a chodila pravidelně do fitness. Výsledkem toho bylo, že jsem si způsobila spoustu bolestí z přetížení a s váhou se v dlouhodobém horizontu nic moc nezměnilo.
Opak byl pravdou. Velmi se mi zlepšil život, když jsem přestala silově cvičit a začala jíst i žít přirozeněji a v souladu s pocity svého těla.

Dej si k tomu chleba. To byla oblíbená mantra nejen naší rodiny. Dej si ten sýr, dej si tu šunku na chleba, to se nejí samotné. Dokonce i ke zmrzlině mi radili dát si sušenku. A tak jsem si vypěstovala velký návyk na sacharidy. A dlouhé roky mi trvalo, než jsem zjistila, jak moc mi ubližují a že se po nich cítím vlastně velmi nepohodlně, přecpaně a nafoukle. A jsem ráda, že jsem na to přišla a tento omyl z dětsví si v hlavě přeprogramovala.

Dojídej! Nebudeme přece vyhazovat zbytky! Dojez ten knedlík! Máš tam ještě jeden brambor! Přece ta buchta neokorá? To by ses mě vážně dotkla, kdybys to nedojedla! Dnes už vím, že je to trochu jinak. Už více rozumím psychologii jídla a už také vím, že nejvíce tloustneme právě z toho „navíc“. Z toho všeho, co do sebe natlačíme, i když už nemůžeme. Dnes už vím, že štíhlý je ten, který nedojídá!