Všimli jste si, kolik běhá po našich ulicích obarvených hlav? Jejich počet bych definovala přesně takhle – je jich víc než dost! Pominu-li barvení šedivých vlasů odstínem své vlastní původní barvy, který by neměl být na první (i druhý) pohled rozpoznatelný, tak hlavní důvod barvení vidím takto:

Není totiž žádný jiný, jednodušší způsob, jak na sobě, respektive na svém životě, něco změnit, než sáhnout po barvě a obarvit si vlasy!

Mystika vlasů

Vlasy nejsou jen něco, co nám vyrůstá z hlavy. Vlasy nejsou jen ozdoba, za kterou utrácíme peníze, co myjeme, češeme a dekorujeme. Vlasy jsou organismus, který žije svým vlastním životem. Vlasy vnímám jako takové anténky, které symbolizují spojení naší vnitřní osoby, naší duše s vnějším světem.
Jakmile se cítíme šťastné, vlasy rostou, houstnou a krásní spolu s námi. Jakmile jsme unavené, ztrhané, naštvané, vlasy naopak slábnou, řídnou a „chemlonovatí“. Síla, pevnost a vitalita vlasů jsou přímo úměrné dostatku či nedostatku naší energie a lásky k sobě.

Řekla bych to ještě jinak.
Místo zažitého členění na vlasy suché, mastné a normální, bych ráda zavedla kategorie nové – vlasy šťastné, nešťastné, milované a nemilované!

A právě s tímto hlubším významem vlasů pracujeme, když se ocitneme v situaci, kdy máme potřebu se sebou něco udělat. Vlasy, jsou prostě první, po čem sáhneme, chceme-li udělat ve svém životě změnu.
První cestou, kterou se může naše změna ubírat, je střih. Zajet nůžkami do vlasů vždy znamená odstřihnout se od nečeho. Přestřihnout, přerušit vazby s něčím nebo s někým z minulosti.
A když mluvím o stříhání, tak musím zmínit i opak stříhání, a tím je prodlužování. Ať si kadeřníci a stylisti říkají co chtějí, prodloužené vlasy nevypadají vůbec tak skvěle. Nepřirozené rozhraní vlastních a nastavených vlasů je vidět, né že né, a nemohu se ubránit dojmu, že tyhle dlouhé vlasy, „na které od přírody nemám“ vypadají povrchně a uměle. Dříve na to existoval pojem, který už jsem léééta neslyšela – chlubení se cizím peřím.

A když už jsme u střihu, tak mi nedá zmínit se o jednom konkrétním, a to o ofině.
Na svém stylovém poradenství zakrývám ženám vlasy, abych viděla jejich obličej v celkové a obnažené podobě. Na konci pak čepičku sundáme a společně s klientkou většinou zkonstatujeme, že odhalenost sluší obličeji mnohem více než různé, tolik časté módní střihy ofin.
Ofina má totiž na psychické rovině podobný účel jako v oknech našich domů lehce stažené rolety. Navozují takový pocit pološera … Za ofinu se vždy chceme trošku schovat, omezit přílišnou otevřenost a naznačit mantinely. Aby k nám dovnitř nebylo zkrátka příliš vidět. Taková nevědomá ochrana svého já.

Druhou cestou, jakou se změna může ubírat, je ono již zmíněné barvení vlasů.
Pokud tedy vlasy symbolizují naši osobnost, náš život, pak změním-li barvu vlasů, změním svou osobnost a tím změním svůj život. To jsou pro naše podvědomí jednoduché počty!

Takže, co konkrétně chtějí měnit ženy, když sahají po barvách?
Volba blond barvy ukazuje ke dvěma archetypům, které ovšem k sobě nemají příliš daleko. Archetyp Marylin a archetyp holčičky. Barvením se na blond ukazujeme na vlastní touhu po návratu do bezpečného dětství. Do světa bezstarostnosti, péče, nevinnosti a lásky. Obarvené blondýny ustrnuly v roli věčného děvčátka, které se ještě brání přijetí dospělé zodpovědnosti za svůj život.

Volba rezavých ostínů odhaluje potřebu zvýraznění se. Rezavá, respektive oranžová barva je barvou ohně. Barvou síly, změny a temperamentu. Barvou, která křičí do světa: „Jsem tady, chci být viděna“, nebo „Můj život je vcelku nudný a věřím, že ohnivost mé hlavy přinese vzrušení, které mi velmi chybí.“

Barvením na černo nebo na velmi tmavo usilujeme zase o to, abychom se (podobně jako u výše zmíněné ofiny) před okolním světem trochu skryly. Zahalujeme se do temné opony. Silným kontrastem vytváříme pro okolí nepřehlednou situaci, nevědomě vzbuzujeme respekt a touhu po udržení si vnitřního tajemství. Nošením černých vlasů chráníme svou duši před nebezpečím a útoky zvenčí: „Budu temná, budu nečitelná, budu tajemná, budu ochráněná.“

Všechny nepřirozené, od růžových přes modré a zelené odstíny, házím do jednoho pytle. Vidím je obdobně jako vlasy rezavé, jen ještě dvakrát podtržené a s vykřičníkem: „Chci být ještě více vidět, chci respekt, chci být oceněna za svou jedinečnou osobnost a originalitu!“

Specifickou kapitolou jsou melíry. Myslím, že sluší jen velmi mladým ženám s dokonale sjednocenou pletí a také těm, které mají k melírování přirozené sklony. (Já melír vyzkoušela jednou v osmnácti letech a i přes své mládí a hezkou pleť jsem vypadala lacině jak poslední cikánka).
Přestaňme si nalhávat, že v melíru budeme vypadat jako Jennifer Aniston v seriálu Přátelé (s týmem stylistů, kadeřníků a maskérů za zády).
Realita je taková, že melír jsou pruhy! Melír je rozbití celistvosti, melír je ztráta kontrastu, ztráta hloubky obličeje. A pokud již věkem obličej vykazuje-li jisté barevné či povrchové nedokonalosti, pak potřebuje pravý opak – sjednotit, čistě a jednobarevně zarámovat obličej. Jakmile k něčemu flekatému přidáte ještě pruhované, tak je celkový dojem bohužel velmi chaotický, podivný, nečistý a zmatený.
(A horší než melír na dlouhých vlasech, je melír na krátkých vlasech, což je bohužel velmi častý způsob proměny žen v rozmezí od 30 do neurčita výše. To jsou pak jen barevně neladící hřebíky trčící nám z hlavy.)

Věřím v dobrý vkus přírody!

Skoro bych si troufla označit za pravidlo, že když vidím ženu s pěknou kvalitou vlasů a s vlastní barvou, tak to bude ta, která je sama se sebou a se svým životem velmi spokojená. Mít se ráda znamená přijmout sebe ve své přirozené podobě. A neříkám to proto, abych zalepovala naše nedostatky náplastí falešné naděje.
Věřím v dobrý vkus přírody! Věřím v to, že barva vlasů (když už dnes mluvíme o vlasech), kterou jsme dostaly od přírody, je ta naše nejslušivější. Jen to třeba ještě neumíme vidět.