Vlastně jsem ráda, že o víkendu pršelo …

Za oknem lilo jako z konve. Venkovní teploměr nenaměřil víc než sedmnáct stupňů. Na velký dřevěný podnos jsem si nachystala pár věcí. Kávu, vodu s citronem, trs hroznového vína, dva tvarohové řezy od maminky, notes, tužku, počítač a knížku. A s tím vším jsem se zavřela do ložnice. Odložila jsem podnos na postel, naaranžovala si za sebe několik polštářů a pohodlně se uvelebila. Bylo mi skvěle. Vypadalo to na slibné nedělní odpoledne!

A když se nečekaně, zpoza mraků, korunou košaté lípy stojící před naším domem, začaly vyklubávat první sluneční paprsky, když se zdálo, že už je po dešti, tak mne nečekaně zaskočila moje vlastní reakce: „Sakra! Přestává pršet. To snad ne!“

Co mě to napadlo? Vždyť bych přece měla být ráda, že je hezky. Vždyť prší už třetí den. Proč mi najednou vadí, že už přestává? Pro odpověď jsem se musela vrátit v čase do svých teenagerských let. A uslyšela jsem svoje rodiče, jak mi říkají: „Neseď tady. Nebuď doma. Jdi ven. Podívej, jak je tam hezky!“
Jenže já chtěla být doma …

A proto mám ráda nevlídné počasí …

A proto mám ráda nevlídné, sychravé počasí … Proto mám ráda déšť bubnující na okenní tabulky, protože je to vlastně takové moje alibi. Alibi, které mi zajistí, že nemusím dělat nic z toho, co by se dělat mělo.

Na rozdíl od slunečna, které mě nutí být aktivní. Být aktivní, pozitivní a šťastná. Pracovat, někam chodit, poznávat, družit se  …

Špatné počasí je pro mě prostě dobrý důvod, abych si sama před sebou (nikdo už mne dnes z dětského pokoje nevyhazuje) obhájila, že nemusím dělat vůbec nic užitečného. Sychravo mi umožňuje nemít žádné výčitky z příjemného nicnedělání. Sychravo mi dovoluje jen tak jednoduše a prostě – být, otočit se zpět do vlastního světa, připustit svůj stín. Dovolí mi zpomalit čas a užívat si jednoduché úkony. Trhat jednu kuličku hroznového vína po druhé, otáčet stránku po stránce, poslouchat zvuky větru a deště a užívat si pocit útulnosti, pozorovat temné mraky líně se posunující po obloze. Stejně temné jako seriály, na které se z postele pod kulisami deště tak skvěle kouká …  Pustina, Temný případ, Sedmilhářky, Terapie …

Nevlídno je pro mě zkrátka něco, co mi dovolí užívat si ne až tolik společensky populární aktivity. A připadá mi velmi nespravedlivé, když někdo tohle počasí označuje jako „hnusné“.

Letos bylo tak krásné a dlouhé léto, až mi to trochu chybělo – zavřít se za poněkud temnější oponu své ložnice, svého života.