Přestalo pršet a já s malou Ninou vyrazila na dětské hřiště. A jak to tak po dešti bývá, na cestě Nina objevila šneka. Zastavila se, sebrala ho, a že si ho vezmeme s sebou. Dobrá. A tak jsme, už poněkud vlažnějším tempem, pokračovaly dál. Nina mu z jeho slizké nohy pečlivě odlepovala trávu a jehličí, pozorovala, jak se střídavě schovává do ulity a zase z ní vylézá a také, jak důvěřivě vystrkuje růžky, které pak pod dotykem jejího prstíčku zasouval zpátky.
A tak to probíhalo celou cestu, až jsme konečně došly na hřiště.

Tam Nina, velmi láskyplně, šneka, už jako svého věrného přítele, odložila na lavičku do altánu a začaly jsme se věnovat prolézačkám, skluzavce, kolotoči a houpačkám.  A asi po necelé hodině jsme se (kupodivu) dohodly, že už to stačilo, a že pomalu půjdeme domů, když vtom přišel na hřiště chlapeček se svými rodiči.  A jako by ho to tam volalo, zamířil rovnou do altánu, kde uviděl šneka, jak vylézá po opěradle lavičky vzhůru. Odlepil ho, vzal si ho do ruky a ostatní atrakce ho v tu chvíli vůbec nezajímaly.
Nina to samozřejmě uviděla, zpozorněla … a já už věděla, co bude následovat. Zamířila si to rovnou k chlapečkovi a chtěla mu šneka vzít. Ne násilím, ale vcelku asertivně natáhla ruku a pronesla, že je šnek její a že musí jít s námi domů. Chlapeček se lehce zamračil a šneka pevně sevřel ve své dlani.

Tyhle situace vůbec nemám ráda. Připadají mi neřešitelné a vždycky pro někoho nespravedlivé. A víc než drobný dětský konflikt je to spíš psychologická hra rodičů.
Okamžitě se mi v hlavě začaly rojit obvyklé věty, které se v takových chvílích říkávají:
„No tak mu ho nech, Nino!“
„Ty jsi ho měla doteď, tak teď si s ním zase pohraje chlapeček.“
„Najdeme si cestou domů jinýho. Je po dešti, všude bude šneků …“
„Buď rozumná holčička!“

Ale mně se do těhle řečí ani trochu nechtělo. Nějak jsem neměla pocit, že ani ne tříletá holčička by měla být rozumná. Když pominu základní fakt, že šnek není žádný majetek a vlastně nepatří nikomu, tak to byla právě Nina, která si ho přinesla na hřiště, a cestou si k němu vytvořila osobní vztah. Na lavičku si ho jen odložila a klidně mohla namítnout, že ho zase odnese, tam kde ho vzala, třeba tam má někde maminku! A protože bylo opravdu vlhko a šneků jistě všude dost, tak si klidně nějakého svého mohl najít právě tak chlapeček. Proč by měla být Nina ta, která ustoupí?

A mohli mu v tom hledání pomoci jeho rodiče, kteří za ním stáli jako dva apoštolové a koukali na mě a čekali, co z toho bude, jak já to vyřeším. Jenže já jsem nechtěla hrát tuhle hru na hodnou holčičku, já cítila, že musím Ninu podpořit. A tak jsem směrem k chlapečkovi řekla:
„Víš, ale ona si ho sem přinesla. A teď si ho chce zase vzít, protože my už jdeme.“
To rodiče a asi ani chlapeček nečekali a tak zareagovali mlčením. Chlapeček rozevřel dlaň a natáhl ji směrem k Nině. Ta šneka bleskově sebrala, aby si to snad zase nerozmyslel, a otočila se, že už jdeme.
„Tak se Nino aspoň rozloučíme …“ přepadl mě pocit, že bych to měla aspoň trochu uhlazeně zakončit.
„Ahoj“ zavolala Nina aniž by se otočila a rychlými krůčky opouštěla hřiště se slizkým šnekem v dlani.
„Na shledanou“
„Na shledanou“

A cestou domů, která probíhala ve stejně pomalém tempu hlazením a zastrkováním růžků, jsem měla z téhle situace vlastně skvělý pocit. Protože jsem řekla přesně to, co jsem opravdu říct chtěla, a že jsem se nenechala vtáhnout do žádných konvenčních společenských tahanic a dospělých her na hodnou versus zlobivou holčičku.

♥

Myslím si totiž, že přesně tyhle situace mohou v dětech do budoucna napáchat velké škody. To věčné rodičovské – rozděl se, nebuď lakomá, půjč mu ten kyblíček, které apelují na zdánlivě dobré vlastnosti, podle mě narušují základy v přístupu k sobě samotnému.
Myslím, že právě touto regulací dětských šarvátek rodiči, kteří nechtějí před druhými rodiči špatně vypadat, jsou zasévána zrnka potíží v dospělosti. Tím, že se děti ocitnou pod tlakem rodičovské ušlechtilosti a společesnké přijatelnosti se odnaučují vnímat svoje vlastní potřeby.
A děti vyrostly a jsme to my …
Naučili jsme se ustupovat ze svých potřeb, přestali jsme je rozlišovat a vnímat, bereme falešné ohledy, svoje chování filtrujeme přes sítko morálky, upřednostňujeme druhé na úkor sebe, obětujeme se, rozdáváme se, necháváme si všechno líbit, dovolujeme ostatním překračovat naše hranice. Až příliš často používáme slova – měla bych, musím, to se tak dělá, tak to prostě je, to vydržím …

Ano, tady někde na dětském hřišti jsme možná sešli z cesty sami k sobě. Tedy spíš – byli jsme z ní odvedeni. Hezky za ručičku rozumné šlechetnosti, po které ovšem může zůstat poněkud smutná pachuť.
Myslím, že by vůbec neuškodilo, kdyby si své konflikty děti řešily samy – bez přílišného korigování rodiči. A když občas vzejdou z hádky jako ten zlý nebo ta lakomá – tak to nemůže příliš uškodit. Naopak lepší je být občas lakomá než být příliš hodná. Hodná holčička – už to samo o sobě zní spíš jako kletba.