V pondělí večer mě napadlo, že by jeden z článků mohl být jiný. Že by neřeřil nějaké konkrétní téma, ale že byl třeba …. třeba jen o mém dnešním dni. Takový všední článek o všedním pondělí, kterých za ten život prožijeme bezpočet. A právě v tom je ten problém. Že očekáváme velká témata, chceme číst velké příběhy, chceme zažívat významné okamžiky. jenže život je náhrdelník vyskládaný z korálků všedních pondělků.
Ovšem když změníme úhel pohledu, když každý všední den povýšíme na originální, jedinečný, tak náš život bude hned opravdovější.

Už několik let si neřídím budíka. Vstávám každý den plus minus v půl osmé.  Nerozlišuji mezi pondělky, sobotami či nedělemi. Vstávat každý den v dobu, kdy se opravdu probudím, mi připadá jako jeden velký diamant mého života. Nikam nepospíchám. Čistím si zuby svým elektrickým zubním kartáčkem (díky němuž se mnou zubní hygienistka nemá vůbec žádnou práci, na rozdíl od dob před Sonicare, kdy mi zubní kámen každých půl roku dolovala ze zubů s úsilím horníka). Dnes jsem si místo obvyklé vody teplé vody s citronem, udělala ovocný čaj. Mám ráda čaje s pyramidovými sáčky. Připadají mi všednodenně luxusní. Snídám chleba. Přesněji rečeno – miluji chleba! Ať si módní trendy, které jsou ve stravování ještě vrtkavější a agresivnější než v oblečení, říkají cokoliv, ignoruji všechny smoothie, koktejly, šťávy, kaše, ječmeny … miluju chleba! Obvlášť teď, co jsem se po necelém půlstoletí svého života konečně odvážila upéct vlastní kváskový, moje láska vzplála naplno. Ale na druhou stranu – umím s těmito svými láskami zdravě zacházet. Chleba je jen k snídani, jako rituál, na který se těším. V časech pozdnějších by to pro mne byla zhouba. Dávkovat si radosti a neřesti pravidelně, rituálně, s plnou pozorností a nepřekračovat hranice – to je moje poznání, které bych si troufla označit dalším diamantem mého života.

Po deváté odjíždím do Kladna, kde si převezmu ušité věci od švadleny, abych je mohla odeslat zákaznicím. Moje dilema jet autobusem nebo autem vyhrálo auto, protože trochu poprchávalo a taky chci koupit mouky (na další kváskové chleby). Jakmile jsem vyrazila, tak jsem svého rozhodnutí trochu zalitovala. První školní den – všude auta, zácpy, práce na silnici, kyvadlový provoz a děti téměř skákající do vozovky. S vidinou zoufalého hledání parkovacího místa v přeplněných ulicích jsem se rozhodla pro sice drazší, ale volné parkoviště v centru. Mohla jsem zajet do podzemí obchodního centra zdarma, ale upřímně dnes nemám na obchodní centrum ani pomyšlení. Za to mi těch šedesát korun parkovného opravdu nestojí.

Přebírám věci od švadleny, kupuji pár nutností, tři balíky mouky a ještě se zastavuji ve svém oblíbeném secondhandu Textilhouse. Dnes jsem se zrovna nachomýtla k tomu, že mají novou kolekci. Skvělé! Cítím v kostech, že dnes ulovím něco opravdu jedinečného. Při probírání ramínek a hledání správných barev (barvy jsou první filtr, jak najít to správné v nepřeberném množství věcí rychle a efektivně) si uvědomuji, že už si vůbec nevzpomínám, kdy jsem si něco koupila v „normálním“ obchodu? Dřív než jsem na to přišla, jsem objevila úžasné měkké, sametové domácí kalhoty v barvě zralých malin. Už jsem vytrénovaná, už od pohledu poznám, jestli mi budou. Do kabinky si chodím spíše jen pro ujištění. Bombu – kterou jsem už od doby, kdy jsem zahlédla nápis „Dnes nová kolekce“ tušila, jsem zahlédla už zdálky. Byly to kalhoty, které mírně vykukovaly z řady kolemvisících. Zanechala jsem prohlížení halenek a zamířila přímo k nim. Byly to cigaretové, saténové kalhoty osmidesetinové délky smetanové barvy s atraktivním potiskem divokých rudých květin. Kouknu na cedulku – velikost 40, Made in Italy – vím, že pro ty jsem si sem dneska přišla. Jdu si je pro jistotu vyzkoušet, ale vlastně vím, že mi budou. Svoje kousky prostě poznám!

Cestou domů jsem zjistila, že mám bolestivý koutek úst. To už se mi dlouho nestalo, naposledy mi prasknul právě při dentální hygieně, když jsem hodně otevřela ústa. Přemýšlím, kde jsem k tomu mohla přijít? Co se za uplynulých 24 hodin stalo, co mi tohle způsobilo. Už mám na svém těle vyzkoušené, že mi dává odpovědi a odezvy velmi rychle. No jo … už to mám! Včera neděle byla a s ní i rodinná sešlost a já si tam trochu víc „otevřela pusu“.  Inu, každá rodina má svého kostlivce a já si ho včera dovolila trochu vytáhnout na povrch, trochu ho pojmenovat. Ne všem se to samozřejmě líbilo, ale taková už jsem. Nejsme tu přece od toho, abychom si jen vzájemně lichotili. (Koutku si přestávám všímat, když už vím, od čeho to je a věřím, že do rána bude v pořádku.)

Doma jsem zabalila objednávky, co jsem si přivezla od švadleny a předala je do pobočky Zásilkovny. (Zaplať pánbůh za ní, Česká pošta, se kterou jsem dlouhodobě spolupracovala, mi dnes připadá jako dinosaurus těsně přes vyhynutím.)

A mám hotovo. Udělala jsem si kávu a s knížkou a teplou dekou se odebrala do zahrady. (Počasí se od rána vylepšilo.) Od půl osmé mě ještě čeká vedení lekce jógy. Vlastně už bych tomu ani jóga neříkala. Spíš bych to nazvala příjemným setkáním v příjemném prostoru s tím, že budu ženy po dobu šedesáti minut vést k jemnému vímání svého těla. Žádné kardio, pot, kliky a bojovníci, dnes už vím, že v jemnosti je (ženská) síla a úspěch.

V půl deváté po skončení lekce se přivítám s manželem (třetí můj diamant, občas tedy hodně nevybroušený), který se vrátil z práce a díváme se spolu na televizi na film Vše je ztraceno, kde Robert Redford coby starý mořský vlk ztroskotá a až do poslední vteřiny filmu to vypadá, že je vše opravdu ztraceno. A já jsem moc ráda, že nejsem na žádném rozbouřeném moři, že sedím bezpečně v obýváku, ve svém tmavozeleném ušáku z Ikea a popíjím červené víno (opět rituálně).
V jedenáct hodin si jdu lehnout. Usínám během pár vteřin (čtvrtý diamant).

Pokud jste došli až sem, děkuji že jste se mnou prožili den, zpočátku trochu deštivý, ve kterém se nic zvláštního nestalo, a který byl nakonec vlastně velmi hezký, a to možná právě proto, že se nic zvláštního nestalo.