Něco na těch dlouhých vlasech je …

Včera večer jsem se na ČT Art dívala na záznam divadelní hry Hrdý Budžes a přestože jsem to už viděla mnohokrát, a to i přímo v divadle, i knihu jsem četla, tak jsem  tam objevila novou životní souvislost. Stalo se tak přesně ve chvíli, kdy si Bára Hrzánová alias malá Helenka Součková nasadila na hlavu punčocháče a začala předvádět zpěvačku Milušku Voborníkovou.
A touto scénou jsem rázem otočila časovou osu zpět do sedmdesátých let, do svého dětství, protože přesně to samé jsem dělávala i já. Nasazovala si na hlavu punčocháče. Ty světle hnědé, řádkové, tehdy ještě čistě bavlněné bez elastanu, takže se u nich vytahovaly kolena a celé se pomalu posouvaly dolů a krčily se u kotníků. Nebylo mi totiž dopřáno, abych nosila dlouhé vlasy. A já po nich tak zoufale toužila. Maminka mi vždycky říkala, že dlouhé vlasy jsou nepraktické, musí se o ně moc starat, cuchají se a při česání to tahá a bolí.
„Jsi přece rozumná holčička, né?!“ (Otazník a za ním vykřičník význam této věty velmi přesně vystihují.)

A já taková byla. Rozumná a poslušná, která nechce nikomu působit potíže, protože by ji pak neměli rádi. A tak jsem svou velmi silnou osobní potřebu – mít dlouhé vlasy – v sobě potlačila, vygumovala a směnila ji za rodičovskou lásku. A jak jde čas, tak se na to, že to vlastně byla výměna, zapomene, a zapíše se do naší osobní matrice ustálený životní program. Ten můj (kromě dalších jiných) byl: „Já prostě nemůžu mít dlouhé vlasy.“

A následkem toho jsem pak celý svůj dosavadní život neustále hledala ty správné kadeřnice a ty správné účesy. Tu správnou délku, ten správný styl, ten správný způsob údržby, ten správný přístroj (fén, kulmu, žehličku …). Stylingové přípravky s názvy „Wave“ střídaly protichůdné „Straight“. Kupovala jsem si časopisy a knihy o vlasech a účesech. Bože, co mě tahle celoživotní honička stála času, energie a peněz!

A pak přišel srpen 2018 a já jsem se nemohla dovolat do kadeřnictví, kam jsem pravidelně chodila. Buď mi to vůbec nebrali nebo měli rekonstrukci a nebo byla moje kadeřnice Míša na dovolené. A jednou, když jsem vykonávala svou pravidelnou procházku, mě napadlo (většina důležitých myšlenek a námětů mě napadá za chůze), co kdybych tam nechodila a nechala vlasy růst … a k téhle nezbedné myšlence, na podporu, hned přispěchala druhá „nikdy sis nedovolila dlouhé vlasy“ a třetí „v dětství jsi po nich tolik toužila“ a čtvrtá to jen zpečetila „chceš prožít život, ve kterém si ani jednou nedopřeješ mít dlouhé vlasy?“ A to už bylo na mně příliš emocí. Cítila jsem, jak zevnitř cosi stoupá ven, jak jihnou a vlhnou dutiny a jak se slzy derou na povrch. A to už přesně poznám, že se děje něco důležitého. Vždy, když se tohle spustí, tak vím, že jsem se dotkla něčeho hlubokého, správného a citlivého, že se z přihořívá stalo hoří. Že jsem doma!

A tak jsem vlasy nechala růst. Navzdory tomu, že jsem je nedostala do vínku moc dobré. Nejsou ani moc pevné, ani husté a objevuji v nich první šediny. Navzdory tomu všemu věřím, že i z nepříznivých dispozic můžete vlastním vědomým přístupem vydolovat, co to jde. Že dispozice jsou jako bod nula na ose, ze kterého můžeme jít do maximálního možného plusu, ale i do mínusu. Že můžeme žít dva paraelní životy – nejhorší i nejlepší verzí sebe samé.
Hlavně jsem ale poznala, že řešit kvalitu vlasů není úplně to nejdůležitější.

Pocit z dlouhých vlasů, které v sobě nesou životní sílu je k nezaplacení!
Pocit, když se vlasy dotýkají zad, když je cítíme mezi lopatkami a podél páteře, je přesně to, co jsem hledala a zažívala prostřednictvím dětských punčocháčů. Kdybych tenkrát mohla mít takovou paruku, jakou mám dnes já pro figurínu, na které občas fotím oblečení, a kterou si půjčuje naše malá Nina, nechodila bych v ničem jiném.
Vlasy totiž nejsou jen tak nějaká mrtvá a bezvýznamná vlákna vyrůstající z hlavy, na která můžeme bez následku patlat stylingové přípravky z drogerií. Vlasy jsou naopak velmi živoucí a mystická část těla. Vlasy jsou citlivé kabely spojující náš vnitřní svět se světem vnějším. Vlasy jsou také zásobárna naší síly a v neposlední řadě také jakýsi zapisovač životních událostí, zkušeností a moudrostí. Skrze ustřižení vlasů se třeba – jako vojáci či mniši – necháme ovládat, změnou barvy vlasů měníme svoje životy, vydáváme se za někoho jiného, z autentické brunety měníme identitu na falešnou blondýnu, necháváme se krotit u kadeřníků nebo naopak vlasy nezkrotně necháváme vlát ve větru.

Z Filmu „Hair“

Ps. to, že je to s dlouhými vlasy složitější, je nesmysl. Právě opak je pravdou. Není nic jednoduššího, než je umýt, učesat, sepnout, splést a jste upravená. Když vzpomenu na všechny ty marné a frustrující pokusy v koupelně předtím než jsem vyrazila někam do společnosti … Kdybych tohle dříve věděla, nikdy bych nenostila nic jiného.