Hned vysvětlím. Onou slepicí samozřejmě nemám na mysli živého tvora, nýbrž přenesený význam. A tuhle slepici jsem nikde nezdědila, neodchytla, ani nekoupila, tuhle slepici jsem si sama vyšlechtila. Trvalo to několik let, ale podařilo se.

Řeč je o mé práci, o mé autorské módě. Začala jsem s ní už v době svého kamenného obchodu. Kreslila jsem návrhy na trička, svetry, šaty a sukně a moje dvě švadleny je realizovaly. Ovšem skutečně zlatá vejce začala moje autorská móda nést, až když jsem se s ní paradoxně přesunula na internet. Proč paradoxně? Protože mě většina lidí před tím zrazovala. Že prý mi oblečení na internetu nepůjde, protože si ho ženy musí osahat a vyzkoušet. A vidíte, nebylo tomu tak! Naopak – tržby se zmnohonásobily. Konkrétně se tak stalo na prodejním portálu Fler.cz. Tedy ne že by to byl automaticky zlatý důl pro každého, ale klidně by mohl být. Pro toho, kdo psychologii Fler-ového podnikání přijde na kloub.

První, co jsem já zjistila, když jsem vyfotila svých prvních pár modelů bylo, že neudělám žádnou díru do světa s fotkami z běžného foťáku. Že když nezainvestuji do dobré zrcadlovky s objektivem s malou hloubkou ostrosti (oddělení objektu od pozadí), tak moje fotky budou pořád vypadat jako amatérské záběry z dovolené v Chorvatsku. Že nejde si jen tak stoupnout před plot porostlý růžemi, stisknout spoušť a očekávat módní fotky. Takže jsem si našetřila, koupila si drahý foťák a naučila se s ním fotit. Což sice píšu v jedné větě, ale ve skutečnosti mě to stálo moře práce. Stejně tak s jejich následnou úpravou. A tak jsem se opět zdlouhavou, ale ve výsledku velmi účinnou metodou pokus, omyl, vrhla na grafický program Photoshop.

A když už píšu o Fleru, tak musím zmínit jednu zajímavou skutečnost.
Když moje snažení přineslo sladké ovoce, když jsem byla na vrcholu prodejnosti, tak jsem se rozhodla svoje poznatky sepsat. Vytvořila jsem  E-book s jednoduchým, výstižným názvem „Jak být úspěšný na Fleru“, nabídla ho k prodeji za cca čtyři stovky a očekávala velký prodejní boom.
Jenže se tak nestalo. Přestože jsou na Fler.cz tisíce lidí, kteří chtějí být úspěšní, tak si e-book od člověka, který už úspěšný byl, a své informace nabídl za pár set korun, ve skutečnosti koupilo jen pár desítek lidí!
Což je poněkud absurdní.
Radši si u mě kupovali trička za tisíce, ale moje zkušenosti za pouhé čtyři stovky jim byly asi drahé?!
Což přesně vypovídá o tom, že lidé jdou „po hmotě“. Že si za svoje peníze radši koupí něco, na co si sáhnu, než „nehmotné“ informace. Bohužel většina lidí neví, že informace jsou mnohem cennější než-li věci!

A dobře jim tak. Když nechtějí poradit, tak ať si dál s mobilem fotí u plotů porostlých růžemi (a dělají další věci, které je od úspěchu vzdalují).  Já kdybych v době, kdy jsem toužila být na Fleru úspěšná, uviděla, že někdo jiný „svůj úspěch“ sepsal, tak bych neváhala ani vteřinu … Ale právě v tom je asi nakonec rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými. V tom – umět rozpoznat a zachytit ty správné informace a lidi.

Ale zpět k mé cestě. Učila jsem se za pochodu. Produkovala jsem zboží nadčasové, nositelné, kvalitně ušité, určené pro široké spektrum žen. Ale upřímně řečeno – ne že by moje zboží bylo tak dokonalé a výjimečné, na Fleru je jistě mnoho srovnatelných kousků, to jsem spíš uměla kolem něho udělat tu správnou atmosféru.
A úspěch se brzy dostavil. Prodej fungoval skvěle a já vydělávala. (Prosím, povšimněte si samotného slova vydělávat. Je velmi trefné, ale nemá vůbec dobrou energii. Vůbec se mi nelíbí. Cítím v něm poněkud hrubé, násilné získávání.)

A pak přišel zlom. Byla jsem na vrcholu své úspěšnosti. Objednávky jsme nestačily ani přijímat, natož vyrábět … a já jsem se začínala cítit tak trochu jako milenec, který po dlouhém nadbíhání a svádění konečně dosáhl svého, jenže bohužel zjistil, že jeho zájem náhle a nečekaně úplně opadnul.

Najednou jsem si uvědomila, že utkávám jemnou nitku závislosti zákaznic na svém zboží, a protože jsem ke svému počínání a jeho dopadech velmi vědomá, tak jsem musela chtě nechtě sama sebe postavit před otázku – opravdu si myslíš, že je dobré zaplňovat skříně žen?
A přišel pocit vyhoření, osobní krize a já byla nucena hledat přesněji to, co je mé skutečné poslání. Tušila jsem, že ve světě oblečení budu asi správně, ale že to nejspíš nebude formou vytváření nových věcí a ve velkých obratech.
A když někdo opravdu hledá, tak najde. I já jsem našla. Pochopila jsem, že můj dar je v tom vidět, co ženám sluší, takže jsem najednou začala dělat pravý opak – místo, abych jim skříně zaplňovala, tak jsem jim je odlehčovala. A tímto novým způsobem práce jsem vlastně uvízla mezi dvěma mlýnskými kameny. Radila jsem – nakupujte méně – a přitom mi moje výroba oblečení nesla peníze. Slepice byla vyšlechtěná, a „snášela“ už téměř bez práce  …. Jenže mě už netěšila, z autorské módy se mi vytratila radost …
A pak přišly konflikty se švadlenou, a já najednou stála „na útesu“ s myšlenkou … úplně s tím přestat. Váhání trvalo pár měsíců, až jsem ke konci loňského roku epochu své autorské módy úplně uzavřela.

Oblečení ale zůstávám věrná. Oblečení miluji. Pracuji, obchoduji s ním, jen už nemám potřebu ho vyrábět. Myslím, že už je ho na světě víc než dost! A já ho raději budu hledat, objevovat mezi tím už vyrobeným. Ale to je zase jiný příběh. Ten dnešní byl o tom, jak jsem svou vyšlechtěnou slepici snášející zlatá vejce pustila na svobodu. Protože mi spíše chutnají vejce obyčejná. Ty lacinější, bílá, ne zlatá …