Článek o Cukrfree jsem si přečetla, protože ho sdílela jedna moje přítelkyně. Já sama jsem totiž k informacím a názorům na internetu velmi obezřetná. Jestliže, jak se říká, papír snese všechno, pak internet snese ještě víc než všechno! Což se dá těžko připodobnit, ale já si to představuji trochu jako vesmír. Jestliže je papír jako Mléčná dráha, pak internet je jako vesmír ve své nepředstavitelné nekonečnosti. 

Jednalo se o článek od populární webové podnikatelky, která inspiruje lidi k tomu, aby podnikali snadno, pohodově, třeba i od moře. (Což je sympatické – motivovat lidi, ale jaksi nemohu zaplašit myšlenku – když všichni budou ležet u moře, psát e-booky a brát provize, tak kdo bude prodávat rohlíky, opravovat auta a dláždit chodníky?)

A stálo v něm, že autorka žije CUKRFREE, tedy ani ždibíček cukru, protože dříve byla na něm závislá. „Dezert i po snídani, celý balíček Čokopiškotů k dopolední kávě s cukrem, koláček nebo buchta po obědě, odpolední káva s cukrem, podvečerní celá tabulka čokolády a sklenka vínka k tomu. V tomto duchu se nesl celý můj život …“

V oblasti stravování už jsem zažila ledacos. Co už tady bylo nepřátel.
Prakticky celý svůj život jsem slýchala, jak je nebezpečný tuk. Máslo, oleje, plnotučné jogurty a smetany. Jak je třeba kupovat jen nízkotučné. A za posledních pár let přišel obrat o stoosmdesát stupňů – a ejhle tuk je náhle to nejcennější. A stejně tak třeba káva, vajíčka, čokoláda … Moc nepřeháním, když řeknu, že co bylo dřív škodlivé, to je dnes označeno jako superpotravina. Obiloviny, dřívější základ stravy, dnes rozcupovávají knižní bestsellery jako třeba „Pšeničné břicho„. A cukr je toho snad nejvýraznějším příkladem.
V časech první republiky ho nazývali bílým zlatem (podobně jako bílou mouku, která byla synonymem luxusu a čistoty zpracování) a o sto let později už je z cukru bílý jed!
A teď mi řekněte, kdo se v tom má vyznat?
Měli pravdu dřív? Nebo ji mají teď? Co bude za rok, za dva, za dalších sto let?
Kde je pravda?

Já se raději zeptám jinak.
Lze vůbec něco označovat jako pravdu?
Existuje vůbec nějaká pravda? 

Já si totiž myslím, že co člověk, to pravda. Co doba, to pravda. Pravdu má ten, který tvrdí, že stromy kvetou. Pravdu má i ten, který tvrdí, že na stromech rostou plody, ale i ten, který tvrdí, že strom žádné květy, plody, ani listy nemá. Záleží jen, v jaké roční období se na strom budete dívat.

Pravda je proměnlivá. Pravda se odvíjí od přítomného okamžiku, přítomné životní situace a z vlastních poznatků a zkušeností. 
Nelze očekávat, že někoho přebijete svými argumenty. Stejně jako on nepřebije vás. O své pravdě nelze nikoho jiného přesvědčit.
A jelikož neexistuje žádná pravda jako statický a neměnný stav, pak není ani dobré se k nějaké „právě probíhající“ pravdě odevzdaně přiklánět.

Nežít pod taktovkou toho, co právě potravinová móda hlásá. Nenechat své tělo omezovat a často až trpět jen proto, že zrovna žijeme v konstelaci toho, že je určitá potravina označena jako škodlivá.
Lepší je věřit svému tělu, své chuti a střídmě a s rozumem se nezříkat ničeho. Kašlat na studie a vědecká doporučení. Kdo chce psa bít, tak si vždycky najde hůl a stejně tak – studie se dá vypracovat na cokoliv se jen komukoliv zamane.

Ze své pozice jednotlivce a občana totiž nikdy nemáte přesně šanci zjistit, kdo za jakýmkoliv současným trendem stojí. Nikdy nevíte přesně, komu a za jakým prospěchem, se hodí to, že něco budeme, nebo naopak nebudeme konzumovat.
Vždyť si stačí vzpomenout na film „Císařův pekař“, kde dvorní astrolog bere provize a pak z konjunkce planet nabádá ke zvýšené konzumaci rohlíků z pekařství U císařovy pochoutky. Nasloucháním trendů totiž nikdy nevíme, v čích rukách budeme nevědomým nástrojem.

Nejlepší vysvětlení této stravovací otázky, se kterým plně souzním, jsem slyšela na přednášce paní Ivy Adamcové. Je tak jednoduché a tak výstižné, že mám potřebu ho poslat dál. 
„Představte si dlouhou osu. A na jedné její straně je jeden extrém – třeba nejím maso – a na druhé straně je druhý extrém – jím maso (v dnešní módě třeba vegetariánství versus paleo strava). A když vy zůstanete uprostřed, v takzvané zlaté střední cestě, tak nikdy neuděláte větší chybu než jen o půlku vzdálenosti. Na rozdíl od těch, kteří se pohybují na vzdálených koncích. Být na koncích, je totiž vzhledem k tomu, že se každou chvíli hlásá něco jiného, velmi nebezpečné. Hrozí totiž chyba o celou dlouhou vzdálenost!“