Předně musím trochu upřesnit název článku. Ano, navrhovala jsem oblečení, ale rozhodně jsem sama sebe nikdy neoznačovala za návrhářku. Jen používám slovo navrhovat, protože neznám jiné vhodnější synonymum. Návrhář je pro mne někdo, kdo tvorbou oblečení plně žije, kdo pravidelně tvoří kolekce a pořádá přehlídky. A to já nebyla.
Já jsem vlastně s navrhováním začala proto, že jsem nejprve sama pro sebe, a časem pro další ženy, chtěla ušít věci, které mi obchodech chyběly. Pociťovala jsem nedostatek jednoduchých základních kousků, které respektují ženskou postavu. Takových, ve kterých bych se cítila pohodlně a které by byly stále jedny a ty samé – univerzální – do práce, na procházku, ale klidně i večer do divadla. Věci, které by byly vším, čím bych je chtěla mít. 
A tak jsem hledala švadleny, které by uměly mé představy zhmotnit – tedy ušít. Což vůbec nebylo jednoduché. Šikovných švadlen, asi stejně jako šikovných lidí v ostatních profesích, je jak šafránu. Jak se naše spolupráce zpočátku vždy zdála slibná, tak se po jisté době začaly vynořovat různé potíže, které vždy měly společné jmenovatele – ledabylost, nepozornost a nezodpovědnost. Ale nakonec jsem přece jen jednu šikovnou paní na dlouhodobou spolupráci našla (ale i to skončilo, jak už jsem psala ve starších článcích.)

Možná si říkáte, proč jsem nešila sama, proč jsem hledala švadleny? Na to je jednoduchá a upřímná odpověď. Protože šít neumím. Tedy neumím šít tak, aby se to mohlo prodávat.
Každý totiž máme svou dovednost, kterou máme rozvíjet a díky které můžeme být úspěšní. Toto rozdělení dovedností zpracovává hned několik teorií typů, například Dynamika bohatství. Zde je švadlena v kategorii Mechanik a obnáší to poctivé, manuálně zručné, často technické, ale i rutinní plnění zadaných úkolů. Což je přesný popis švadleny, ale pravý opak mne. Já jsem v kategorii Tvůrce, který jestli něco neumí a nemá rád, tak je to právě rutina a trpělivé plnění zadaných stereotypních úkolů. Kdybych se já živila jako Mechanik, tak bych byla nejhorší a nejnespokojenější mechanik na světě.
Úspěch přinese pouze to, když svůj typ rozpoznáme a následně se s rozdílnými typy spojíme, abychom se vzájemně doplnily.

♦

A moje navrhování úspěšně fungovalo a provozovala bych ho asi až dodnes, kdybych nezačala brát vážně své vnitřní nespokojené hlasy, které se začaly posledních pár let ozývat a postupně zesilovaly. Třeba …

Když jsem občas nějaký model zkalkulovala a vystavila ho k prodeji, tak se ozvalo: „A není to náhodou trochu moc, tisícovka za tričko?“ A já sama sobě odpověděla, že není, že tak to vyšlo a že ostatní je mají klidně i dražší. Když všechny položky sečtu, tak z toho prostě nakonec vyjde tisícovka. Hlas byl umlčen, ale ozvěna zůstávala …
Ano, když chcete všechny přímé i nepřímé náklady do výsledné ceny zahrnout, tak je teoreticky cena v pořádku, ale vnitřní pocit je věc druhá a já se s některými svými cenami nemohla úplně smířit. Nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že moje věci jsou drahé. A to byl první kámen na cestě, přes který se mi těžko přecházelo.

Druhý kámen na cestě byl v tom, že se od někoho kdo tvoří oděvy, očekává, že bude neustále přicházet s něčím novým. Jenže s čím? Svoje zásadní modely jsem uplatnila hned na počátku a co pak dál? Co se dá stále nového vymýšlet? Kde brát nové nápady, když máte vysoké nároky a chcete si udržet svou vlastní linii? Je to takový, poměrně nenápadný, ale trvalý tlak, který mě, jak utahující se šroub, drtil.
Jednou prostě dojdete na konec knihy a zjistíte, že všechno již bylo napsáno. A tak se nutně začalo stávat to, že jsem tvořila novinky jen pro to, aby byly nějaké novinky. Za každou cenu. Motivy jsem opakovala, detaily drobně odměňovala. Změna jen pro změnu.  

Třetí překážka na cestě mého navrhování úzce souvisela s druhou. Neuměla jsem navrhovat jinak, než-li podle svého vlastního vkusu. Čímž je nabídka poměrně omezována. A myslím, že se to tak děje i u ostatních prodejců svým rozsahem a filosofií mne podobných. Oděvy jedné značky jsou vlastně stále jedny a ty samé, často jsou tvořeny pro jednu siluetu a je tu velké riziko – teď myslím ze strany zákazníka – že obdivem ke značce postupně otupí a povoluje svou obezřetnost. Čímž nekriticky začne nakupovat ve velkém množství. Zkrátka bere slepě téměř vše, co návrhář pustí do světa. Odevzdá svou důvěru a stává se trochu loutkou. A přestože je zdánlivě takový věrný zákazník pravidelně skupující nové kolekce pro návrháře požehnáním, tak z morálního hlediska, na tom nic moc dobrého nevidím. Prodejce by se vždy měl ptát – opravdu potřebují lidé tolik utrácet. Opravdu potřebují desáté téměř stejné triko?

♦

A protože já se ptala a smysluplných odpovědí se mi nedostávalo, tak jsem (a samozřejmě díky ještě dalším vlivům) své navrhování ukončila.
(Ale abych nebyla nevděčná … Bylo to zajímavé období. Mnohému mne naučilo. Vzniklo spoustu hezkých věcí, které udělaly radost ženám – mým zákaznicím, kterým za jejich přízeň a důvěru děkuji!)
Rozhodla jsem se s tím vědomím, že je čas jít dál i za tu cenu, že se odstřihávám od zavedeného zdroje příjmu. A že chybějící peníze v rozpočtu dorovnám tak, že raději budu méně utrácet, že svoje dosavadní náklady přehodnotím, že se uskromním. Protože určitou sumu peněz buď může získat tak, že ji vyděláte a nebo také tak, že ji ušetříte. 
S oblečením obchoduji stále, ale už jen s tím, co bylo vyrobeno. Už jen vyhledávám – po bazarech, trzích, šatnících a secondhandech – krásné a kvalitní kousky, kterým s trochou mé péče zprostředkovávám nový život.

A díky této práci se mi vlastně samy odvalily kameny, které mi stály v cestě. Už nemusím být pod tlakem toho stále něco vymýšlet a produkovat. Už jsem plně v souladu se svými cenami. Je mi bližší svět, ve kterém tričko nepřeleze pětistovku. V mé současné nabídce jen opravdu výjimečně něco stojí více než tisíc. To už musí být třeba kabát z hedvábí …
Myslím si totiž, že jsme příliš uvěřili tomu, že je normální hodně utrácet za oblečení. A přestože to někomu může připadat, že jsem jako prodejce oděvů sama proti sobě, když nabádám k tomu – více přemýšlet o tom, co a za jaké peníze kupujeme – tak si za tím stojím. A potvrzením toho, že dělám dobře je, že mám z této práce mnohem lepší pocit a že nespokojené hlasy zevnitř mlčí.