Televizi sleduji jen málo a to málo ještě velmi pečlivě třídím. Mám ráda starší českou tvorbu jako třeba Rozmarné léto, černobílé detektivky s Rudolfem Hrušínským a ze zahraničních Hercula Poirota a Slečnu Marplovou, seriál Durellovi ….
A co vůbec nesleduji, tak to je televizní zpravodajství a podobné publicistiky. Upřímně řečeno – už několik let pořádně nevím, co se děje. Nezajímá mě to. Myslím, že přirozené je to tak, jak to bylo před léty, že člověk měl povědomí o událostech pouze v místě, kde žil.
Trochu jsem tím nakazila i manžela, který byl dříve velkým fandou nedělních poledních politických diskusí. Myslím, že už je hezkých pár let neviděl. A právě on seděl minulou neděli u počítače a četl si volební výsledky. Mně to bylo jedno.
A já, jak jsem kolem něj procházela s vysavačem (myslím si, že vysávat je mnohem užitečnější, než číst volební výsledky), tak jsem, jen tak mimochodem, prohodila větu, kterou jsem někde četla a se kterou plně souhlasím:
„Politika nemá na pocit osobního štěstí vůbec žádný vliv.“

Vzpomínám na krásné dětství za komunistů, na svou velkou lásku těsně před sametovou revolucí, na další lásku po sametové revoluci, na všechny ty vzlety i pády, radosti a bolesti, a na to, že žádný z mých životně důležitých pocitů neměl, ani okrajově, nic společného s tím, kdo byl právě u moci a co se ve společnosti dělo.
Ale manžel mi na to odpověděl:
„To není to pravda. Politika má na nás vliv!“
„Prosím tě jaký?“
„Jsem naštvanej!“

Ano, a to měl velkou pravdu!
Bejt naštvanej – to je jediný způsob, jakým to můj život může ovlivnit. Jinak řečeno, na negativní životní ose má politika dosah kamkoliv, na pozitivní ose – nikam.
A klidně bych si troufla tvrdit, že to za pár dnů odnesl tím, že mu bylo špatně od žaludku. Žádné že „asi něco snědl“.  Myslím, že za jeho nevolnost mohly volby.