Jak jsem dostala přímý zásah: v kavárně, kulkou z titulu novin!

Televizi sleduji jen málo a to málo ještě velmi pečlivě třídím. Mám ráda starší českou tvorbu jako třeba Rozmarné léto, černobílé detektivky s Rudolfem Hrušínským a ze zahraničních Hercula Poirota a Slečnu Marplovou, seriál Durellovi ….
A co vůbec nesleduji, tak to je televizní zpravodajství a podobné publicistiky. Upřímně řečeno – už několik let pořádně nevím, co se děje. Nezajímá mě to. Myslím, že přirozené je to tak, jak to bylo před léty, že člověk měl povědomí o událostech pouze v místě, kde žil.
Trochu jsem tím nakazila i manžela, který byl dříve velkým fandou nedělních poledních politických diskusí. Myslím, že už je hezkých pár let neviděl. A právě on seděl minulou neděli u počítače a četl si volební výsledky. Mně to bylo jedno.
A já, jak jsem kolem něj procházela s vysavačem (myslím si, že vysávat je mnohem užitečnější, než číst volební výsledky), tak jsem, jen tak mimochodem, prohodila větu, kterou jsem někde četla a se kterou plně souhlasím:
„Politika nemá na pocit osobního štěstí vůbec žádný vliv.“

Vzpomínám na krásné dětství za komunistů, na svou velkou lásku těsně před sametovou revolucí, na další lásku po sametové revoluci, na všechny ty vzlety i pády, radosti a bolesti, a na to, že žádný z mých životně důležitých pocitů neměl, ani okrajově, nic společného s tím, kdo byl právě u moci a co se ve společnosti dělo.
Ale manžel mi na to odpověděl:
„To není to pravda. Politika má na nás vliv!“
„Prosím tě jaký?“
„Jsem naštvanej!“

Ano, a to měl velkou pravdu!
Bejt naštvanej – to je jediný způsob, jakým to můj život může ovlivnit. Jinak řečeno, na negativní životní ose má politika dosah kamkoliv, na pozitivní ose – nikam.
A klidně bych si troufla tvrdit, že to za pár dnů odnesl tím, že mu bylo špatně od žaludku. Žádné že „asi něco snědl“.  Myslím, že za jeho nevolnost mohly volby.

„Člověk, který se nikdy nepodívá do novin, je lépe informován než ten, kdo je čte. Protože ten kdo nic neví, je pravdě blíže než ten, jehož mysl je naplněná lží a omyly.“
Thomas Jefferson


Asi před týdnem jsem seděla v kavárně. Byl hezký podzimní den, bylo mi dobře.  Blížily se mé narozeniny. Dokonce bych řekla, že to byl jeden z nejhezčích dnů mého života. A to i navzdory tomu, že to byly narozeniny vysoce kulaté a navzdory covidové situaci. A myslím, že tomu tak mohlo být proto, že se nekoukám na televizi. Covid nepodceňuji, ale nebojím se ho. 

Roušku si nasadím až v momentu, kdy je to bezpodmínečně nutné a sundavám ji už na rohožce cestou z obchodu – a venku se pak zhluboka a zčerstva nadechnu. Nemám ji na sobě ani o vteřinu déle. A také proto raději ani nikam zbytečně nechodím, neprocházím se po nákupních centrech, nechodím do supermarketů. Chodím raději ven.
Nechci si na roušku zvykat.
Nechci, aby mě každodennost otupila a snížila mou laťku pocitů z jejího nošení. Abych ji začala brát jako normál nebo dokonce jako módní doplněk. Já chci zůstat v době, kdy v šatníku má být pět krásných odlišných párů bot, ne pět odlišných roušek. Připadám si v ní omezeně, umlčeně, jako poslušný pejsek s náhubkem.

Ale nechci tím říct, že ji nenosím. Nosím. Nedělám trucy a nevyvolávám potíže. To jsem si na jaře dovolila dvakrát a dvakrát jsem dostala za vyučenou.
Poprvé se tak stalo na ulici. Roušku jsem si stáhla pod bradu, když jsem vyšla z obchodu a navíc už to bylo v době, kdy povolili uzdu vzájemné blízkosti na odstup dvou metrů. A jdu poměrně prázdnou pěší zónou, tak abych nikoho těsně nemíjela a jeden starší muž se schválně ke mě přiblížil a říká mi:
„Tam je ti platná, ty náno!“

A podruhé jsem si ji sundala v autobusu, když jsem telefonovala a bylo tam všeho všudy nejvýš deset lidí (a bylo už asi pár dní před tím, než se měla opatření v MHD rušit). A už po pár vteřinách jsem zaznamenala, jak se dáma přede mnou neustále ostentativně vrtí, natáčí, jak významně a nervózně mlaská. A když jsem domluvila, tak se ke mně mezi sedadly otočila a přísně vyhrkla:
„Nasaďte si tu roušku!!!“
A já – ano, že ano, za chvíli. A ona se začala rozčilovat, že prý to mám udělat hned. Vztekala se, jako bych ji přímo ohrožovala na životě, jako bych jí držela nůž pod krkem. Řeknu vám – takhle se mnou nikdo nikdy v životě nemluvil. Ani přísná učitelka Nováková v mateřské školce.
A dřív než jsem si uložila mobil do kabelky a stihla si upevnit roušku, tak znovu začala vyvádět:
„Když si ji nechcete nasadit, tak si odsedněte. Slyšíte, odsedněte si!“
A tak jsem opravdu radši vstala a přesunula se na sedadlo až úplně dozadu.
Připadala jsem si jako největší pobuda.


Ale zpět do KAVÁRNY.
Sedím u malého stolku v rohu, objednávám si kávu a zvažuji ještě i nějakou malou sladkost. Když v tom můj zrak padne na protější stěnu, na které byl v ratanových rámech připraven k přečtení denní tisk. A právě z jednoho z nich na mne obrovským titulním nápisem vyskočilo ČÍSLO  (nepamatuji si už jaké, ale rozhodně vysoké) a slovo NAKAŽENÝCH.
V tu ránu mě chuť na dortíček přešla.
A rázem se mi z toho zlověstného nápisu udělalo zle.
Z vteřiny na vteřinu u mne nastal okamžitý fyzický projev. Sevřel se mi žaludek, jako bych v něm měla těžké kameny.
Už jsem neměla chuť nejen na dort, ale vůbec na nic. Snad jedině na to – vypadnout na čerstvý vzduch.

A tohle všechno způsobil jeden, záměrně velkým fontem vyvedený, nadpis.
Jen několik číslic a několik písmen … to N K Ž oddělených špičatými A.
Některé kombinace písmen totiž vytvářejí zlověstný vizuální dojem.

Tím, jak sama nic nesleduji, nečtu noviny, nekoukám na zprávy, jak se nenechávám mediálním deštěm příliš rozmáčet, tak jsem na takovéhle vjemy velmi citlivá. A pak stačí jeden hrůzný nápis na to, aby mě rozbolelo břicho.

A vzápětí jsem si uvědomila – jak na tom asi musí být ti lidé, kteří jsou v plné palbě? Kteří si svůj osobní prostor nehlídají, kteří se vydávají všanc.
Kteří koukají na televizi, čtou noviny, kteří tohle dennodenně konzumují, kteří si o tom stále dokola povídají …
Když pouhých pár písmen způsobí ránu do břicha, tak ostatní lidé pak musí být rozstřílení jako řešeto. Jak v první linii na frontě. 

To pak není divu, že když večer zatahuji závěsy, tak vídám osoby s nasazenou rouškou, jak jdou naší, po setmění liduprázdnou, vesnicí. Asi se bojí, že na ně zpoza stromu, jako násilník na ženu v parku, vyskočí vir.
Ano, strach je veliký. Strach je mocný. Obzvláště je-li rozdmýcháván jako vzduch v kamnech.