Karanténa mi potvrdila, že mi k životu stačí mnohem méně peněz!

K poznání, že nám k životu stačí mnohem méně peněz, než jsme zvyklí, už nějakou dobu nevyhnutelně směřuji. Již před dvěma lety jsem publikovala článek Dnes utrácím mnohem méně peněz, než dřív.
Směřovat ještě ale neznamená – být tam. Směřovat po D1 do Brna ještě zdaleka neznamená, že v Brně jsem. Mířím tam, blížím se, ale ještě si to stále můžu rozmyslet, otočit se a jet zpátky.
Směřovat, v případě peněz – sem tam ušetřit za zmrzlinu na rohu – ještě neznamená naplno žít své přesvědčení, že nám lidem stačí k životu mnohem méně peněz.

Skutečné překročení cedule „Brno“, skutečné překročení prahu skromnějšího života jsem udělala až svým rozhodnutím – přestat vyrábět autorskou módu, čímž jsem se dobrovolně připravila o téměř polovinu výdělku.
Šla jsem do tohoto, z pohledu současného-ekonomicko růstového trendu, nelogického kroku – i s tím vědomím – že to bude více práce za méně peněz a že všechny následky předvídám a přijímám!

Dnešní doba nám, bohužel, nastavuje náročný životní styl. V zájmu ekonomického růstu jsme udržování v nepřetržitém vysokém nákupním standartu. Neustále jsou nám předkládány další a další fiktivní potřeby. Nové druhy jogurtů, prášky na prádlo s lepšími vlastnostmi, další odstíny bot, extra pojištění proti nejistotám, chytřejší telefony, neodolatelné slevy, výhodnější datový tarify, exotičtější dovolené … A abychom tohle všechno uplatili, vedeme vysoce stresový život, který nás vyčerpává.
Jsme neustále pobízeni, abychom byli konzumenti a utráceli. Marketingových nástrojů je mnoho, jsou cílené a rafinované a je velmi těžké jim odolat.

Je načase položit si několik otázek.
Opravdu potřebuji tolik utrácet? A pokud si náhodou a sebekriticky odpovím, že ne, tak jsou tu vzápětí další:
Potřebuji potom vlastně tolik vydělávat?
Nenacházím se náhodou v pasti uspokojování svých klamných potřeb?

A sotva jsem učinila své závažné pracovní rozhodnutí, přišel začátek března a s ním i období karantény. A ta byla pro mne – ač to zní podivně – vlastně požehnáním, protože mi moje nová finanční přesvědčení potvrdila.
Od té doby uplynulo dalších pár měsíců, přešlo období druhé karantény – a to, co jsem na začátku roku tušila, na jeho samotném konci už vím zcela jistě.
Vím s nepopiratelnou jistotou, že žijeme ve velkém finančním klamu a že naše potřeba utrácet není opodstatněná a je jen uměle vytvořená. Uvedu pár svých konkrétních příkladů:

Díky karanténě přišli i mí blízcí sami s návrhem, který jsem já propagovala již dříve (viz článek Myslím, že by měl každému kupovat jen jeden dárek), že si letos nadělíme k vánocům skromnější a symboličtější dárky. S radostí jsem to odkývala, protože jsem už začínala mít neblahé tušení, že je svým propagovaným uskromňováním trochu rozčiluji a že to také může vypadat jako že si tím dělám alibi, abych nemusela sama za dárky pro ně tolik utrácet. (Odhadované ušetření asi dva tisíce).
Letos jsem si, s výjimkou jedněch letních pantoflí z druhé ruky na Vinted.cz nekoupila ani jedny boty. Když se odhadem ohlédnu za roky zpět, tak jsem ušetřila klidně až pět tisíc.
S výjimkou pár věcí, které jsem si nechala pro sebe při mém novém způsobu práce s oděvy, hledání zajímavých, krásných a kvalitních kousků z druhé ruky, jsem si nekoupila žádné oblečení. (Odhadované ušetření asi sedm tisíc.)

U oblečení, obuvi a doplňků se jejich největší zdroj nenachází v obchodech, ale paradoxně už v našich skříních. U většiny žen v ní lze nalézt více věcí, než si myslí. Stačí se jen podívat doširoka otevřenýma a zvídavýma očima.

Potřeba nových nákupů totiž nespočívá v tom, že by nám určitá věc chyběla, ale většinou se spojí tři záludní spiklenci – možnost nakupovat, nutkavá touha nakupovat a obnos, který lze utratit. Záměrně jsem použila slova „lze utratit“ – nikoliv „můžu utratit“, protože jak znám ženy (včetně sebe), tak vím, že lze utratit i peníze, které nemůžu utratit.
Letos jsem vůbec nebyla u kadeřníka. Nebarvím se a naučila jsem se sama si vlasy zastřihovat. Ušetření nejméně o tisícovku.
Nebyla jsem na manikúře, ani na pedikúře. Stejně jako u vlasů, jsem se jí naučila dělat sama. Ušetření také asi o tisícovku.
Nebyla jsem na žádné seberozvojové akci či konzultaci, které jsem do té doby ráda absolvovávala. Sama specifická situace kolem epidemie a usebrání se sama k sobě mě o životě naučilo mnohem více než různé konstelace a konzultace.
A za tento bod jsem obzvlášť ráda, protože jsem dospěla k tomu, že za pokračování v těchto aktivitách by se dal utratit majlant, protože pořád by bylo co čistit, hledat, rozplétat a nikdy by tomuto zacyklení nebyl konec. Stejně jako najdete v lese za každým stromem houbu, i v životě najdete vždy něco, co je třeba řešit. (Ušetření cca tři tisíce.)
Spoustu volného času jsem využila k tomu, že jsem totálně a důkladně vytřídila knihovnu a knihy rozdělila do dvou oddílů – první mnohem menší – stojí mi za to si nechat a druhý větší oddíl – tohle už nepotřebuji, který jsem celý nabídla k prodeji na portálu Trhknih.cz, čímž jsem ještě spoustu peněz vydělala. Odhaduji tak na – plus – tři tisíce.
Takzvaně „na ruku“ přišlo tomuto mému novému hospodaření s penězi to, že si moje dcera otevřela „Bezobalový obchod“, což mému nakupování potravin a drogerie také velmi prospělo. Nakupuji už většinou jen u ní a to pouze základní potraviny. Takže žádné návštěvy supermarketů, ale pěkně postaru – nakupovat v malém koloniálu a mít doma kuchyň plnou surovin – nikoliv výrobků. A to je opravdu velké ušetření. Sice se těžko odhaduje, ale myslím, že za rok by to klidně mohlo být až šest tisíc.
Letos také nebylo žádné trávení volného času v shopping centrech, žádné bloumání v IKEA, prohlížení si naaranžovaných interiérů s modrou taškou přes rameno, do které cestou bezděčně přihazujeme ramínka, svíčky, stojánky, vázičky, rámečky, košíky … (O tomto tématu už jsem také psala v článku Když nechceš nic kupovat, tak nikam nechoď.) Odhad ušetření – asi dva tisíce.