„To, v čem jste jiní nebo divní, je vaše silná stránka.“
To jsem neřekla já, to řekla herečka Meryl Streep. Tedy vlastně to přesně nevím, nebyla jsem u toho. Jen jsem to četla∗.
Ale ono je vcelku jedno, jestli to opravdu řekla ona, nebo někdo jiný. Ta věta se mi prostě líbí. Souhlasím s ní. Podepisuji se pod ní. Objasňuje mi totiž mnohé z mého života.

Dnes se o tom, co jsou naše silné stránky, náš potenciál, naše poslání, mluví hodně. Řeší to, píší o tom a vydělávají si tím mnozí lidé v mnohých profesích. Psychologové, koučové, poradci, průvodci …
A já tenhle svůj životní úkol také hledala. A přiznávám, že jsem za toto hledání zaplatila mnoho peněz. Větším, ale i menším odborníkům, černým i bílým mágům (mág bohužel nemá ženský rod, bylo by to přesnější). Mimochodem – mág dnes nenosí špičatou čepici a čarodějnický plášť, může úplně klidně vypadat jako úspěšný byznysmen v prvotřídním obleku.

A dost možná, že kdybych tenhle citát četla ještě předtím, než jsem odpověď začala vehementně hledat, tak bych se k ní dobrala sama a snadněji.
Stačilo by si třeba jen vzpomenout na to, kdo mě kdy v mém celém životě a při jaké příležitosti očastoval přízviskem „ty jsi jiná, ty jsi divná“.
Půjdu-li po časové ose, tak první ocejchování slovem divná si pamatuji asi ze svých čtyř, pěti let.

„Jsi přílišná detailistka. Zbytečně to moc studuješ!“
Říkávala mi maminka nad knihami. Nechtěla jsem pokračovat ve čtení, dokud jsem si do sebemenších detailů neprohlídla všechny obrázky se všemi detaily. Jednou z mých nejoblíbenějších byla Zlatovláska Karla Jaromíra Erbena s překrásnými ilustracemi Artuše Scheinera. Donekonečna jsem si prohlížela všechny ty ženské nezbytnosti, které měla Zlatovláska na toaletním stolku. Spekulovala jsem, co je to to malé úplně vpravo. Rtěnka? Studovala jsem onen fialový přehoz na zrcadle, jehož účel jsem nechápala. Fascinoval mě vzor na tapetách a dekorace ve stylu pavích per za divanem. A takto podobně to bylo téměř v každé knize.

„Ty jsi divná, proč pořád dokola kreslíš jen holky a princezny. Namaluj taky něco jiného. Třeba zvířátka!“
Říkávali ti, kteří měli co do činění s mým kreslením. Rodiče, spolužačky, učitelky.
Jenže pravda byla taková, že mne jiné věci nezajímaly. Nechtěla jsem kreslit koně, ani kluky. Zajímaly mne jenom ženy. Výjevy z pohádek. Princezny, královny, později slečny, třeba Sandy z Pomády, ale hlavně moje imaginární hrdinky. Měla jsem jich plné skicáky. Kreslila jsem je v různých situacích a především různě oblečené.

„Toho si žádný jiný člověk nevšimne. To nikomu jinému nevadí. Jen tobě. To není normální!“
Říkávali všichni ti, kteří vedle mne seděli v obýváku před televizí, když dávali mistrovství světa nebo Evropy v krasobruslení.
Já totiž velmi těžce nesla onen přechod, kdy krásná krasobruslařka v éterických šatech pošitými diamanty jako kapky rosy, usedla na lavici k trenérovi, odkud spolu netrpělivě a rozechvěle vyhlíželi výsledky – a ona si na tu romantickou nádheru navlékla teplákovou bundu. Při pohledu, jak jí zpoza elastického lemu v národních barvách vykukuje tylová sukýnka mi naskakovala husí kůže. (Proč nemá třeba kožíšek?)

„Ty jsi příliš náročná. Ty vidíš, co neexistuje, co není podstatné.“
Říkají mi často ti, se kterými přišla řeč například na to, jak se nám líbí herci a herečky obsazovaní do rolí skutečných osob. Třeba, když jsem řekla, že mi nesedí obsazení Táni Pauhofové do role Lídy Baarové.

Já jsem si vědomá toho, že to většina lidí nepochopí, že jdu s kůží na trh, když nesdílím a nepotvrzuji jejich názor. Ano, v jejich očích jsem divná, jsem nespokojená, ale já nemohu za to, že vidím … víc.
Že vidím sotva postřehnutelný nesoulad.
Vím, že je obsazování rolí nelehký úkol, ale myslím si, že se při něm, bohužel, jde příliš po technických rysech, příliš po povrchu.
Že se hledá podobná velikost nosu, podobná barva očí … a tím se pak snadno stane, že zcela unikne podstata, esence neboli duše osobnosti.
Jako právě u Táni Pauhofové. Ona je příliš moderní, příliš holčičí. Její vyzařování je rozverné, bezstarostné a pozitivní. Na rozdíl od skutečné Lídy Baarové, jejíž kouzlo spočívalo v něčem zcela jiném. Ona, ačkoliv byla ve skutečnosti ještě mladší, než-li Táňa Pauhofová, působila zrale a dospěle. Její šarm vycházel z jisté vážnosti, až fatálnosti. Jako by svůj budoucí těžký úděl, onu zkázu svou krásou již měla dopředu vepsanou ve tváři.

„Moc si vymýšlíš. Ostatním holkám by to určitě takhle stačilo.“
Říkali mi ti, kteří mi kupovali oblečení a oblékali mne. Rodiče a prarodiče.
Jim se to jevilo, že si příliš vymýšlím, že mi nic není dost dobré.
Mrzelo mne, že jim tím působím starosti, ale zároveň mi bylo líto, že mne nechápou. To, že mi věci nestačí jen tak, jak to mají ostatní. Bylo mi líto, že nevidí, že věci ostatních jsou nudné, nevkusné, nekvalitní, obyčejné, tuctové. Nelíbilo se mi chodit v hnědých punčocháčích, které měly vytlemená kolena a sesouvaly se z rozkroku dolů. Neviděla jsem nic špatného na tom, že mi záleží na mém vzhledu. Že chci být upravená a sladěná.

Tak. A kdybych všechny tyto své podivnosti pojmenovala a jako když obrátíte minci na druhou stranu, začala se na ně dívat z pozitivního hlediska, tak by se mi možná začaly krásně formovat jisté dovednosti.
Jisté moje osobní a specifické dovednosti.
Třeba všímavost. Smysl pro detail. Preciznost. Vidění krásy. Vidění podstaty. Cit pro soulad a harmonii. Schopnost nahlédnout až do duše.
A když bych si pak položila otázku, kde bych tyhle své dovednosti uplatnila, tak by – slovy dětské hry – už téměř přihořívalo!

Jde zkrátka jen o úhel pohledu. Co je pro někoho (třeba i většinu) divné, může být nesmírně jedinečná a specifická dovednost. Prostě záleží, jak se na to díváme.
Buď se můžeme nechat strhnout většinovým míněním a propadnout se do pocitu vlastní podivnosti a nebo ji vytáhnout z popela a pokusit se díky ní vzlétnout.
Protože to, co je na nás jiné, divné – to je náš dar!

Jako já bych, bez přijetí těch svých odlišností, nemohla dělat to, co dělám. Vidět sotva postřehnutelné nuance v obličejích žen, díky kterým jedné mohu říct, že jí sluší prostá skromnost a té druhé, že vypadá jako žena z obrazu holandských mistrů a že jí nebude slušet nic moderního. Nemohla bych dělat fotky, které dělám. Nemohla bych psát články, které píšu. Neuměla bych objevit oblečení, které objevuji a prodávám …

Takže – otázka za milión – v čem jste divní Vy?

 

 

∗ Citát pochází z blogu mé přítelkyně Ireny http://www.synestesis.com, který je nejen o parfémech.