Tušila jsem to. Co tušila …, už to bilo do očí. Ale naplno jsem si to přiznala, až nedávno, až právě během doby lockdownu.
Co? To, že můj osobní šatník vlastně nemá ideální skladbu.

Nevěřte tomu, že když radím s oblečením, tak že to mám ve svém šatníku dokonalé. To je stejný omyl jako myslet si, že doktoři a léčitelé nejsou nemocní, psychologové se nehádají se svými protějšky, stavařům neopadává doma omítka, kadeřnice mají nejhezčí vlasy a děti učitelů jsou nejchytřejší.
Někdy mi dokonce přijde, že právě opak je pravdou.
Že TO, co se nejvíc potřebujeme naučit, tak právě TO si zvolíme jako své povolání.

A také platí, že u sebe nevidíme věci tak jasně a zřejmě jako u druhých. Jako v úsloví, že sousedovy děti se vychovávají snáze. Nebo v dalším – že přes stromy nevidíme les. Sami nad sebou nemáme nadhled. Jsme v tom svém životě až příliš zaangažováni. Každičký okamžik se klestíme lesem sebou samých – bez potřebného odstupu. Často bloudíme, vynořujeme se a zase se zanořujeme do temných hvozdů, zakopáváme o kořeny a spadlé větve, brodíme se zarostlým houštím a často ani netušíme, v jakém lese se to vlastně nacházíme? Jsme-li v lese jehličnatém, smíšeném či snad dokonce tropickém deštném?

Ale zpět k šatníku. Já, přestože se považuji za odborníka na oblečení, jsem svůj šatník měla trochu podivný, přesněji řečeno – podivně sestavený. A prvotní pra-příčinou bylo to, že mám příliš ráda krásné věci.
Mám ráda mašle a volány. Hedvábí, lesk a samet. Kožešiny, střapce, květinové dekorace. Mám ráda šperky a kabelky. Jenže na takový vkus a šatník bych potřebovala žít úplně jiný život. Asi takový, jaký vedly sestry Beatrice a Evangeline v seriálu Salón Eliott. Chodit po večírcích, přehlídkách a večeřet několikrát týdně v nóbl restauracích. 

Například:
Mám mnoho krásných bot a kabelek, které dychtivě čekají na svou příležitost. A ta, když konečně nastala, když jsem šla naposledy do Národního divadla (červen 2019), tak jsem bohužel měla problém s patou a chtě nechtě jsem musela obout boty, které skloubily kompromis pohodlí a společenské neutrálnosti (černé barefoot baleríny vystlané měkkou vložkou).
Podobně na tom byla i kabelka. Opět jsem musela mít přes rameno kompromis, protože jsem nešla rovnou do divadla, ale ještě jsem musela předtím pár věcí vyřídit, když už jsem jela do Prahy, takže souboj o výlet do Národního opět vyhrála neutrální středně velká černá kabelka. Tak velká, aby v sobě pojmula vše, co jsem potřebovala v Praze vyzvednout a zároveň tak malá, aby se hodila na večerní představení. A vyšívané psaníčko, hedvábná pompadůrka, nebo starožitná lakovaná mini kabelka si doma v šatníku mohly smutně o divadle nechat zdát.

Suma sumárum – neustále se mi manifestuje to, že potřebuji spíše věci praktické, pohodlné, v lepším případě neutrální. A nespokojenost s vlastním šatníkem, pocit, že nemám co na sebe, pak pramení z toho, že můj šatník je vybavený na jiný život, než který žiju. Je plný krásných věcí na společenské, městské události, kdežto já vedu život praktický a vesnický.

Přestože nejsem technický, exaktní typ, někdy trocha počítání přijde vhod. Třeba proto, aby zracionalizovalo moje vlastní neracionální počínání – moje neracionální budování šatníku. Moje nakupování krásných, ale bezúčelných věcí na úkor věcí účelných. Aby mě vyvedlo z hloupých situací, kdy nemám žádnou pořádnou větrovku na kolo, zatímco se ze šatníku na mne koketně usmívá hned několik kabátků s kanýrem.

A tak jsem tedy začala počítat. Začala jsem převádět svůj život do času. Sepsala jsem si, kolik hodin denně (poté týdně, měsíčně a ročně) provozuji tu kterou aktivitu. A zjistila jsem alarmující skutečnosti! Zjistila jsem, že 99 procent svého času potřebuji pohodlné oblečení! (Těsná sametové sáčka, lakované botky a velké prsteny se otřásly strachem o své teplé a dobré bydlo v mém šatníku!)

Pracuji doma. Buď píšu, fotím, nebo jinak pracuji na počítači. Vedu také konzultace stylového sebepoznání, ale ani tady není nutné, abych oblékala noblesní a zdobné oblečení. I zde se potřebuji cítit pohodlně a především chci být solidární ke svým klientkám, protože od nich vyžaduji, aby byly nenalíčené, oblečené do prostého světlého trička a navíc jim ještě vlasy stáhnu pod čepici (protože jen takto se skutečně a poctivě ukáže, co jim sluší).
No, a uznejte, jak by bylo nepřiměřené obléknout se příliš elegantně. Nedá mi to, abych zbytečně a jen pro svůj plezír zvyšovala rozdíl mezi námi. Nechci se předvádět. Naopak, já vykonávám službu pro své zákaznice a tak bychom se měly k sobě vzájemně co nejvíce přibližovat. Už tak se obvykle ženy cítí zpočátku nejistě, protože kolikrát za život jdete na stylové poradenství?

Takže sečteno a podtrženo – většinu dne jsem doma, do nějakých šesti hodin týdne jsem ve městě (nákupy, vyřizování), deset až patnáct hodin týdně (podle roční doby) jsem venku (procházky, kolo, park s dětmi) a dalších cca patnáct hodin týdně cvičím nebo cvičení vedu …
A teď pozor – společenských událostí je u mne tak asi šest do roka (což není více než 20 hodin ročně). Takže k pohodlnému a praktickému oblečení se má společenské elegantní v poměru menším než jedním procentem!
Zopakováno a přeloženo – většina mého šatníku je určená pro události, jež jsou v mém životě zastoupené méně než jedním procentem!
A to mnou skutečně otřáslo!

A řekla jsem si – dost! Už žádné další nákupy malých kabelek, výrazných náušnic a zdobných bot! A stvrzující tečkou tohoto uvědomění se stal letmý pohled prosklenými dveřmi do chodby, kde se na věšáku spokojeně usmívala moje „nejnošenější kabelka“ – můj veliký, nákupní proutěný košík. Tak jsem vstala, vzala si mobil a udělala jim závěrečnou, společnou fotku. Jim – mé tašce nejpoužívanější, vytížené nejméně pět dní v týdnu a rozkošnému, královsky modrému saténovému pytlíčku, který ještě nikdy neopustil zdi mé šatny.

Neskrývám, že mne tento výsledek zpočátku zklamal. To už si jako budu od teď kupovat jen samé tenisky a šusťákové bundy? Už nikdy nic krásného?
A pak mi to došlo, že to vlastně nemusí být tak špatné, že se na to možná dívám jen z jednoho, omezujícího úhlu pohledu. Že to naopak může být docela zajímavé. Jen to asi bude vyžadovat náročnější přístup. Bude to úkol pro vyšší třídu, než do které jsem chodila doteď.

Můj úkol bude od nynějška spočívat v tom – hledat krásné věci tam, kde se nalézá praktičnost. Například – budu hledat krásné domácí oblečení – třeba pohodlné kalhoty z hedvábí, příjemná trička z kašmíru. Tepláky na jógu, které budou tak půvabné, jako kdyby vzešly z orientálního harému. Romantické gumovky na chůzi vesnickými loužemi …
Protože objevit rozkošné lodičky na vysokém podpatku, pro které nemáte využití ani dostatečně vysoký práh bolesti, to není žádné umění. Umění je nalézt krásu a kvalitu tam, kde ji využíváte každodenně. Ve věcech praktických, pohodlných a funkčních. 

A to byl můj příběh.
Váš může být zcela opačný. Vám se na stole můžou naopak vršit pozvánky na společenské události, zatímco váš šatník je plný funkčních a sportovních věcí.
Ale princip nás obou zůstává stejný – měli bychom proud svých investic nasměrovat do těch aktivit a míst, ve kterých trávíme nejvíce času.