Myslím, že kousek Popelky je v každé z nás. Kousek té honby za dokonalostí. Kousek té nebezpečné iluze, že teprve, až budeme po všech stránkách dokonalé, tak si zasloužíme své právo na bytí.

…….

Kol dokola všude zmatek z příprav na sestřin ples a zapřažená Popelka si dovolí poprosit, zda by se na ples mohla aspoň koutkem oka podívat. Na čež macecha odsekne, že má přece mnoho práce!
Popelka namítne:
„Však já bych to do rána všechno stihla.“

Popelka jako vzor skromnosti sklopí hlavu, zatlačí slzu a odchází si plnit své povinnosti. Přebírat hrách a popel. 
Symbolicky – oddělovat to užitečné, životaschopné od toho, co je vyhořelé, co jí už neslouží, co je třeba odložit.

Popelka pilně pracuje a dokáže vyšetřit pár minut a vyjede si na koni do lesa, kde má možnost ukázat opět své další stránky dokonalosti.

Šplhá do korun stromů tak obratně a rychle, že je dokonalejší než-li samy veverky.
Dokáže víc než muž – odborník. Dokáže zkrotit koně, kterého se, jak říká princ, i štolba bojí.
Dokonce se ukáže, že umí střílet lépe než všichni muži, kteří jsou k tomu celoživotně vedeni.

A to vše je teprve předstupeň k tomu hlavnímu. Pak stačí jen okamžik, aby se proměnila v krasavici s tak půvabně malou nožku, že obuje střevíček, který by byl i panence malý, a která, když vejde do sálu, tak se všichni v němém úžasu zastaví, rozestoupí, až i hudba přestane hrát. 

Popelka je zkrátka nejpracovitější, nejskromnější, nejobratnější, nejlepší jezdec na koni, nejlepší střelec na honu a tento balíček všech dokonalostí je ještě zabalen v nejkrásnějším obalu z celého širého okolí s dívčími parametry panenky. 

Popelka dělá zkrátka všechno možné i nemožné. Řekla bych – až za hranicí lidských i nadlidských sil.

A pokud by příběh skončil tím, že ve svatebních šatech zmizí za horizontem, za kterým ji čeká svatba a pak zazvonil konec a všemu byl konec, tak potom by to byl skutečný happyend.
Jenže v našich životech to tak nebývá ….
Jakmile se vyspíme ze svatební kocoviny, všední život jde dál.
A k čemu je v něm takový muž, který na rozdíl od všestranně zdatné manželky nemusel pro jejich vztah udělat vůbec nic.
Jen si jí všimnul.
Jen si jí při svém nahněvaném odchodu ze sálu všimnul. Vlastně ještě méně … Ona se mu musela připomenout:
„To je mi ale přivítání …“
Do té doby si jen užíval. Poflakoval se s kamarády, pitvořil se a vyhýbal povinnostem, jak jen to šlo. Vždyť ani na samotném plese nedokázal být pozorný a milý více než pár minut … a už utíkal. Jaký to bude jednou asi panovník? Protože panování je služba občanům, nikoliv samolibost a moc nad nimi. 

Popelka udělala pro jejich vztah nemožné maximum a co udělal ON?
Téměř nic.

Co asi bude následovat, až uplyne pár let …, pár desítek let?
Neohne honba za udržením kroku s dokonalostí ženě – Popelce hřbet? Nebudou ji bolet záda? Nepřijde místo lásky a vděku spíše pohrdání a nevděk?
Nevymění ji její manžel za jinou mladší, až její tvář nebude tak panensky napjatá a až přibere deset, patnáct, dvacet kilo?
Nebude jí to líto? Nebude jí z toho nakonec těžko, až bolavo na hrudi? 

A jak jsem začala, tak stejnými slovy končím:
Myslím, že kousek Popelky je v každé z nás. Kousek té honby za dokonalostí. Kousek té nebezpečné iluze, že teprve, až budeme po všech stránkách dokonalé, tak si zasloužíme své právo na bytí.

Není čas vzít ošatku a začít také trochu třídit?
Hrách od popela …