Šla jsem se nechat trochu přistřihnout. Pravidelně chodím do takového běžného kadeřnictví v Kladně. Možná spíše do takového lepšího kladenského průměru. A protože v tomto oboru záleží hlavně na lidech a ne tom, jak moc je saloon vystajlovaný (a ruku v ruce s tím i často předražený, jako třeba v článku zde),
tak jsem mu již po léta věrná. Kadeřnice je pohodová, šikovná a rychlá. A také se na mě nedívá divně, když jí řeknu, že se občas stříhám sama s použitím plastových svorek na sáčky s potravinami z Ikea (článek zde).

Syndrom deseti růžových rtěnek by se také mohl jmenovat syndrom deseti červených nebo oranžových rtěnek, klidně i deseti zrzavých barev na vlasy nebo deseti stejných černých triček …. “
A celé to obvykle začíná tím, že jednoho krásného dne zahlédnete nějakou ženu, která se vám líbí a v tu chvíli víte přesně, že: „Chcete vypadat přesně jako ona!“ A vůbec nezáleží na tom, zda je to celebritka českého či mezinárodního „rybníka“ nebo jen vaše sousedka či náhodná kolemjdoucí.

Před časem jsem publikovala článek o tom, že úspěšně zkouším metodu nemytí si vlasů šamponem. Praktikovala jsem ji necelých tři čtvrtě roku. Byla jsem nadšená a měla jsem potřebu předat tuto zkušenost dál.
Pak ale postupně a nenápadně, den po dni … možná to bylo dlouhodobým používáním jílu, začaly být moje vlasy vysušené a ne příliš šťastné.
V tu dobu jsem vůbec měla takové bio období. Například jsem si čistila zuby kokosovým olejem.

Jakmile jsem se rozhodla „shodit“ umělé řasy, které jsem na krátký čas nosila (ráda totiž zkouším všechno možné), tak nastalo dlouhé období …
Období velmi řídké a oslabené. Moje řasy vypadaly prostě zoufale. A tak jsem pátrala, hledala, zkrátka chtěla nějakou jistotu, jak vrátit svoje řasy do původního stavu. Nebo raději – do stavu ještě lepšího – protože na efekt hustých a dlouhých řas si člověk snadno zvyká.

Ano, nehledejte. Protože ho stejně nenajdete. Nebo jen horko těžko :-)
Odstín naší pleti se mění jako situace na bojišti, jak říkal Rudolf Hrušínský alias doktor Radosta ve filmu Kulový blesk, každým okamžikem.
Nemůže nám stačit jeden, dva, ani tři druhy … Vždyť kolik odstínů tělové barvy můžeme mít naše pleť během 365 dnů v roce? Myslíte si, že pouze jen dva nebo tři?

Kosmetičky někdy jedou, jedou …, trhají, upravují, tu chloupek, tu další a v touze po dokonalosti linií vás můžou zanechat sice s úhledným obrazcem obočí, ovšem poněkud rozpačitou …
Když se pak podíváte do zrcadla, jako byste sama sebe nepoznávala. Díváte se, pozorujete se a nevíte přesně, co se změnilo … Ale jedno je jisté. Jaksi to není ono. Kosmetička sice přispěchá s  ujištěním, že teď jste dokonalé, všechno je úhledné, nikde nic nepřebývá, ale vy prostě nevíte … Ano, když máte obočí příliš, a někdy vlastně stačí jen „o kapku víc“ vytrhané, můžete naprosto ztratit svůj osobitý výraz.
Stačí jen úprava v řádech milimetrů a vy můžete vnímat toto:

Užitečnosti jílu jsem se věnovala v předchozím článku. A přesto bych ho ráda bych zmínila ještě jednou. Tentokrát nepůjde o jíl marocký (na mytí vlasů), ale o jíl jemný. Nazývá se různě … jemný, ultrajemný, francouzský, zelený … Seženete ho samozřejmě na internetu, ale i v dobře zásobených natur apatykách, bio kosmetikách a v prodejnách zdravé výživy.

Dostal se mi do rukou časopis Fashion a článek v rubrice „Měníme naši čtenářku“ mě tedy nenechal chladnou. Hned jsem naběhla ke skeneru a musela se o to s vámi podělit.

Článek začíná slovy čtenářky alias proměňované Kristýny: „Dlouhá léta se o svůj účes starám sama, proto se chci konečně dostat do rukou profesionála“.
A já si pro sebe říkám: „Tak to jste si, Kristýno, tedy pomohla.“

Na poprvé se věci daří.
Objevím zajímavý recept a zkusím ho. Nevkládám do něj žádné velké naděje, prostě zkusím … a z trouby vytáhnu naprosto dokonalý koláč.
Když ho pak chci pro návštěvu nebo na oslavu narozenin znovu zopakovat, tak mi buď nenakyne nebo se připálí nebo se pokazí cokoliv jiného … A pak všem omluvně říkám: „Moc mě to mrzí, ale zrovna dneska se mi moc nepovedl. Minule byl tak skvělý!“ A oni mi shovívavě odpovídají: „To nevadí, je taky dobrý.“ Ale já vím své!

Záměrně uvádím … lepší … ne krásné, skvělé a tak podobně.
Tři tipy pro krásné vlasy by se totiž jmenoval článek v lifestylovém časopisu.
Vlastně by se ani nejmenoval „Tři …“ ale aspoň deset, aby se tam mohly vejít všechny odkazy na reklamy.
Článek by začínal velkým obrázkem – rozevláté vlasy by zaplňovaly dvě třetiny fotografie a poletovaly by (což je jedno z hlavních reklamních pravidel: „Vše co láká by mělo být v pohybu – vlasy, čokoláda, oleje …“).
Byly by to vlasy dokonalé ženy. Byly by to vlasy lesklé, vlnité, dlouhé a neskutečně husté.

Začnu osobní příhodou. Před pár lety jsem chodila pravidelně na masáže do jednoho nejmenovaného pražského salonu. A jako vážené zákaznici mi nabídli možnost proměny jejich vizážistkou. Zdarma.
Osobně nemám k tomu, co je zdarma velkou důvěru. Myslím si, že věci (a služby), které mají skutečně fungovat, je třeba vyvážit peněžní hodnotou. (Ale o tom zase někdy jindy…)

Velkým písmem napsaný „čistý výtažek z jasmínu“ … Ach, jak  to krásně zní …
A miniaturním písmem: enoxyethanol, ethylparaben ...
V touze po krásném a mladistvém vzhledu používáme rozmanité kosmetické přípravky, kterých je dnes na trhu nepřeberné množství. Téměř všechny obsahují přísady,  jejichž mechanismy působení běžný spotřebitel nezná.