Občas o kýči mluvím na konzultacích a workshopech, občas o něm píšu, tohle téma mě zajímá, ale cítím, že by to chtělo názornější a současnější příklad, než jakým jsou oprýskaní zahradní trpaslíci. 
A právě takový se mi naskytl, nečekaně, ve výkladu poměrně luxusního obchodu s obuví a doplňky. Trendová plastová kabelka v ceně dvou tisíc s průhledným předním dílem a nápisem: „Don’t look“ je podle mého přesně takovým novodobým příkladem kýče.

Pohádka Hrátky s čertem (1956) patří do sbírky mých oblíbených. Co se pohádek týče, jsem staromilec. Jedna „stará“ pro mne vyváží deset nových. Každý rok se přiměju (lépe by se hodilo slovo přinutím) shlédnout aspoň jednu novou, ale většinou mne dříve či později odradí. Třeba tím, když urozená dáma o sobě řekne, že je kráva, nebo když na sebe princezny ukazují gesto palec nahoru. To pak přepínám, odcházím.

Ano, pětadvacáté – a to už je důvod k oslavě. Podnikám tedy víc než půlku života.
Ještě třicátého září roku 2000, od něhož se narozeniny a výročí dobře počítají, jsem byla zaměstnanec se všemi jeho jistotami a povinnostmi – a když jsem se následujícího rána probudila, už jsem nepatřila nikomu, jen sama sobě.

Je to trend, nebo lenost? Ptám se sama sebe, když poslední dobou, až příliš často, vidám na nehtech žen kolem sebe zbytky oprýskaného laku. Jenže tentokrát to bylo horší v tom, že to nebylo jen tak mimochodem, na prodavačce, která mi podávala mince, když jsem kupovala rohlíky, nýbrž bylo to na fotce veřejné. Zvěčnělé na produktové fotografii jednoho významného e-shopu s knihami z druhé ruky.