Ze swapu jsem si odnášela celý štos starších čísel časopisu Marianne. Směnila jsem je za svou nepoužívanou kosmetiku. Časopisy si ráda prohlížím, ale nechce se mi za ně utrácet. Bohatě mi stačí ty z druhé ruky. Stejně se v nich píše pořád to samé. S časopisy je to podobné jako se to říká o módě: že je jako sud, do kterého se vrší trendy a když se sud zaplní, tak se jen otočí a jede se to celé nanovo.

Věta, která byla řečená v detektivním seriálu Mělas to vědět (v hlavních rolích Nicole Kidman a Hugh Grant), který rozhodně doporučuji ke shlédnutí. Je dramatický, napínavý i estetický napohled (myslím seriál, ne Hugh). Je to psychologický příběh o obratu poklidného života do zlého snu nejistoty a navíc módně velmi inspirativní a vkusný.

Před pár dny jsem si v naší obecní schránce na časopisy „Přečti a vrať“, u které se zastavím vždy cestou z ranní procházky, vzala jedno odložené číslo časopisu Vlasta (17/2022). Doma jsem si pak udělala kávu a posadila se s ním ke stolu. A aniž bych se na něj nějak příliš soustředila, spíš jsem jen tak zběžně listovala, pročítala nadpisy, prohlížela obrázky, až jsem došla ke stránce, zřejmě pravidelné rubrice, otázek a odpovědí známým osobám.

„Chci být více ženská!“ je jedno z hlavních zadání mých klientek stylového sebepoznání. Je to jedna z nejčastějších odpovědí na mou otázku: „Proč jste tady?“
A když po úvodním šálku čaje a teoretickém rozboru barevné typologie a barevné hloubky přijdou na řadu jejich oděvy, které si s sebou na konzultaci přivezly, shledávám, že jde většinou o věci, které byly pořízeny právě na kompenzaci tohoto nedostatku vlastní ženskosti: éterické šály, dlouhé sukně, květované halenky a spousta bižuterie.

Dnes navazuji na minulý článek se stejným názvem, jen s římskou jedničkou na konci. Začala jsem v něm rozebírat různé scény z kultovního filmu Mrazík a demonstrovat na nich, jak se dá náš osobní vzhled vylepšit.

Dovoluji si vás tedy, bez dlouhých úvodů, podruhé pozvat do světa této nezapomenutelné ruské pohádky, do jejích zimních kulis, ovšem netradičně, pohledem skrze mnou optiku módy a stylu.

Řeknu vám to na rovinu. Přestože prakticky celý svůj produktivní život pracuji s oděvy a stylem, tak (oficiální) módu ani moc nesleduji. Možná, že to „ani moc“ je ještě dost silný výraz. Vlastně ji nesleduji skoro vůbec. Nekupuji si módní časopisy, nenavštěvuji módní přehlídky, ani je nesleduji na Youtube, neznám modelky jménem (kromě té nejslavnější hrstky z devadesátých let) a z módních návrhářů a módních domů znám jen ty opravdu kultovní.
Velmi dobře to ilustruje jedna drobná příhoda.

Když se vracím pěšky domů, odkudkoliv, z mých pravidelných procházek, z nákupu, ze Zásilkovny, tak míjím – a vždy do ní nahlédnu – naši místní schránku na časopisy s názvem „Přečti a vrať“. Je to chytrá a smysluplná věc. Pět pater nebo také, hezky česky řečeno, fochů, kam může kdokoliv odnést svůj přečtený časopis (nebo občas i knížku) a vzít si jiný (jinou).

Povím vám krátký příběh o jedné ženě, která ke mně přišla na konzultaci stylového sebepoznání. A není to příběh ojedinělý, naopak pro české ženy je velmi, velmi typický!
Tato žena pociťovala silné nutkání – udělat něco se svým vzhledem. Připadala si nezajímavá, nevýrazná a poněkud ztracená. Podobně jako když zabloudíte v hlubokém lese a ať koukáte, jak koukáte, tak nikde kolem sebe nevidíte žádné světýlko, žádný záchytný bod. Nevěděla kudy kam, jen naléhavě cítila, že musí se svým vzhledem udělat nějakou změnu!