Dříve jsem chodila. Naběhly jsme do nákupního centra a braly obchod po obchodu. Procházely, rozhlížely, vybíraly a zkoušely. Nakonec klientka nakoupila. Za tisíc, dva, pět, deset, dvacet … jak jí bylo libo. Ale jednoho dne jsem s tím skončila. Přestože to byla výrazná část mého příjmu, rozhodla jsem se, že už v tom nebudu pokračovat. A to z těchto důvodů:

Tímto článkem děkuji za důvěru žen, které u mne kdy byly na poradenství, které se chystají, i těm, které to teprve plánují.
Zcela upřímně. Vždycky jsem měla (a stále mám) ze služeb stylistů velký strach. Sama bych se bála – jen tak se někomu svěřit. Měla bych obavy z toho, že mě stylista vůbec (ale vůbec) nepochopí, že mi bude vnucovat věci, které se mi ani za mák nelíbí, a že za celou tu srandu ještě budu muset nakonec zaplatit velké peníze.

Je neděle večer šestnáctého července, léto v tom nejhezčím období a já s notebookem v ruce a se skleničkou vína usedám na pohovku k televizi. Dávají totiž Chalupáře. Miluji je. Je to pro mě symbol léta, symbol pohody, nekomplikovanosti života a krásné obyčejnosti. Ale protože je znám už za ta léta nazpaměť, tak jsem si myslela, že je budu sledovat spíše jen tak „na půl oka“ jako příjemnou kulisu a více se budu věnovat svému úternímu článku.

Byla jsem na „dámském“ bazaru. Každá si tam mohla pronajmout stoleček a prodávat svoje věci – oděvy, obuv, doplňky, kabelky a šperky.
Miluji to! Tuhle atmosféru módy, trhů, takovéto hledání, probírání, hadříky, štendry a ramínka. Užívám si to. Včetně pocitu vděčnosti za každou takovou akci. Dětských bazárků je všude jak hub po dešti, ale největší objem nenošených a zbytečných věcí není mezi dětmi, ale mezi ženami! Prostě díky za všechno, co bojuje proti plýtvání, hromadění a co pootočí pomyslným kruhem nenošených věcí v našich skříních.

Dnešní článek byl tak trochu mimo plán. Měla už jsem téměř dokončený jiný, ale právě jsem viděla něco, co stálo za změnu plánu. Seděla jsem v předzahrádce restaurace a jak to tak často dělávám, při bílém polosuchém pozoruji kolemjdoucí ženy, jež jsou pro mne bohatým zdrojem inspirace. Sleduji je svým typickým úhlem pohledu, který snoubí krásu, tělo a módu. A dnes se obzvlášť zadařilo, protože se mi před očima odehrála velmi zajímavá promenáda s jedním silným společným prvkem.

Připadá vám tento nadpis trochu nelogický? Na první pohled možná ano, ale skrývá se za ním další z řady praktických a užitečných článků.
Začnu tím, že typický český člověk zastává názor „mít hodně věcí za málo peněz“. Já naopak propaguji ideu zcela protichůdnou. Říkám, že je lepší „mít málo věcí za hodně peněz“. Ale aby tato myšlenka dávala smysl a finančně vás nezruinovala, tak musí být splněna základní podmínka. A to ta, že vaše věci musí být stoprocentní a bez jediného kompromisu. Tedy přesně takové, které vaši osobnost dokonale vystihují, které vám sluší a které vám skvěle padnou. A to do nejmenších detailů!

Jsem na nákupech se zákaznicí. A než mi pro ni něco vhodného padne do oka, tak si o oblečení prostě jen tak povídáme a řešíme všelijaké stylové otázky. Také by se dalo říct, že zákaznici na příkladech toho, co vidíme kolem sebe, ještě trochu „dovzdělávám“: „Tady je hezky vidět teplá a tady vedle studená modrá. A tohle je pěkná sukně pro postavu hruška a tahle košile zase pro jablko. Podívej tady na ten volán, na něj si dej pozor, ten opticky rozšiřuje.“

Nemá-li žena ve svém stylu dokonale jasno, tak se velmi často stává, že barvy, které se jí líbí a barvy, které jí sluší, nejsou jedny a totéž.
Obliba a slušivost jsou totiž dvě různé kategorie.
Jsou to dvě různé oblasti našeho života.
Obliba a slušivost se mají k sobě jako jablka k hruškám. Také nerostou na stejném stromu.
Obliba a slušivost jsou jako Emoce versus Genetika.

„Jsme krásné! Jsme každá jinak krásné! Jsme každá osmkrát jinak krásné.“

Vždycky jsem pracovala se ženami, s oblečením a s barvami. Ale něco mi do skládačky kompletního stylového poradenství pořád chybělo. Nevěděla jsem přesně co, ale věděla jsem, že to něco určitě existuje. Ale když věříte na správné informace ve správný čas, tak se musíte dočkat.

Chodím do Second handů často a ráda. Je v tom takový prastarý instinkt lovce. Je to hra, je to výprava za úlovkem. „Budu dnes úspěšná? Objevím něco zajímavého?“
A nemusím si pokaždé něco odnést. Je to úspěch tak padesát na padesát. Možná i méně. Možná spíše čtyřicet na šedesát. Ale díky neúspěšným tažením pak o to více oceníme ty úspěšné.