Předně musím trochu upřesnit název článku. Ano, navrhovala jsem oblečení, ale rozhodně jsem sama sebe nikdy neoznačovala za návrhářku. Jen používám slovo navrhovat, protože neznám jiné vhodnější synonymum. Návrhář je pro mne někdo, kdo tvorbou oblečení plně žije, kdo pravidelně tvoří kolekce a pořádá přehlídky. A to já nebyla.

Po roce 2000 vtrhla do našich knihkupectví a do našich životů velká smršť.
A ta s sebou přivála teorie o tom, že člověk může mít vše, co si přeje. Stačí jen znát ty správné informace a tajemství. Stačí jen pochopit nové souvislosti, přenastavit svou mysl a věřit.
A já byla těmto myšlenkách obrovsky nakloněná. Koupila jsem si mnoho knih (Vesmírný objednávkový servis, Tajemství ….) a tuto teorii přijala za svou. A pak už jsem si objednávala z vesmíru jak shopaholička v nákupáku. Objednávala jsem si parkovací místa, místa v restauraci, úspěch, peníze …

Píšu o tom neustále. Že je třeba k oblečení přistupovat zodpovědněji. Nebýt pouhou loutkou, která nakupuje v nevědomosti a strká hlavu do písku před tím, jak současný, nejen módní, marketing se ženami manipuluje.
A z toho plyne, že jsem velkou propagátorkou „druhého života oblečení“. Už ani nevím, kdy naposledy jsem koupila novou věc (výjimečně si koupím nové boty) v „normálním“ obchodě, tedy v obchodě z první ruky.

Všimli jste si toho, že když jste na dovolené, tak se na jakoukoliv příležitost, na kterou se chystáte vyrazit, ať již je to výlet, večeře, procházka městem … velmi snadno obléknete? A nejen snadno, ale i vhodně, rychle, pohodlně a účelně? Já na to myslím na každé své dovolené. Říkám si, že takhle bych to vlastně chtěla mít i doma. Přesně jako na dovolené!

Tento článek mi ležel v šuplíku konceptů už velmi dlouho a vždycky ho v cílové rovince, před rozhodnutím dokončit a publikovat, jiný předběhl. Nějak se na něj stále nemohla dostat řada. A dnes, když ho dokončuji, tak už chápu, proč tomu tak bylo. Protože ještě donedávna jsem co do seconhandového prodeje byla pouze na straně kupujícího, na rozdíl od dneška, když už mám zkušenosti i z druhého břehu. Dnes už se zabývám i jeho prodejem.

Myslím, že jsem byla jedna z prvních, která si v roce 2015 bez velkého váhání  koupila knihu Zázračný úklid od Marie Kondo. Byla jsem tehdy ve fázi svého „životního generálního úklidu“ a tak nějak intuitivně jsem tušila, že úklid v duši a úklid v domě, nebudou mít k sobě příliš daleko. Tehdy jsem si z knihy vzala především to, že nepotřebuji doma schraňovat věci, které mi neslouží, ale které mi do té doby „bylo blbý vyhodit“.

Řekla mi servírka v kavárně, kam občas chodím na obědy, když jsem jí potvrdila, že jsem to opravdu já. Ta, ke které chodí její kamarádka cvičit jógu.
„Ano, já to vím, že tak nevypadám, ale je to tak,“ odpověděla jsem jí.
Jógu jsem vystudovala, mám to ve svém živnostenském listu a lekce vedu už více než deset let. Servírka se usmála a odešla obsluhovat ostatní hosty.

Včera večer jsem se na ČT Art dívala na záznam divadelní hry Hrdý Budžes a přestože jsem to už viděla mnohokrát, a to i přímo v divadle, i knihu jsem četla, tak jsem  tam objevila novou životní souvislost. Stalo se tak přesně ve chvíli, kdy si Bára Hrzánová alias malá Helenka Součková nasadila na hlavu punčocháče a začala předvádět zpěvačku Milušku Voborníkovou.