Pohádka Hrátky s čertem (1956) patří do sbírky mých oblíbených. Co se pohádek týče, jsem staromilec. Jedna „stará“ pro mne vyváží deset nových. Každý rok se přiměju (lépe by se hodilo slovo přinutím) shlédnout aspoň jednu novou, ale většinou mne dříve či později odradí. Třeba tím, když urozená dáma o sobě řekne, že je kráva, nebo když na sebe princezny ukazují gesto palec nahoru. To pak přepínám, odcházím.

Ano, pětadvacáté – a to už je důvod k oslavě. Podnikám tedy víc než půlku života.
Ještě třicátého září roku 2000, od něhož se narozeniny a výročí dobře počítají, jsem byla zaměstnanec se všemi jeho jistotami a povinnostmi – a když jsem se následujícího rána probudila, už jsem nepatřila nikomu, jen sama sobě.

Řešíme s manželem dárky k vánocům:

On: Už jsem kupoval Mikovi (synovec) nůž? 
Já: Ano, asi předloni.
On: A nevíš, jaký to byl?
Já: Nevím. Prostě zavírací nůž. 
On: Nožů je spousta druhů. Liší se střenkou, čepelí, nástroji … No, tak já mu letos koupím nějaký dražší, ten jsem mu určitě nekupoval.
Já: Myslíš, že potřebuje další nůž? Že mu nestačí jeden?
On udiveně: Jeden? Samozřejmě, že nestačí. Muž musí mít spoustu nožů!