Často mluvím s matkami, které jsou nešťastné z toho, co chtějí nosit jejich děti, zejména dcery. Neví, jestli udělají lépe, když zakážou, nebo když dovolí? Co ještě jde – a co už je moc?
A já jim říkám shodně: obrňte se, zatněte zuby a vyhánějte si z hlavy vzpomínky na to, jaká to byla ještě před nedávnem růžová princeznička, ta podivná bytost v nadměrných černých a tlustých hábitech, která se teď plouží vaším domem a chce po vás, abyste jí dovolila zelené vlasy. A hlavně neřešte, jak si tak chytré dítě může myslet, že v tomhle vypadá dobře?!

Ano, pětadvacáté – a to už je důvod k oslavě. Podnikám tedy víc než půlku života.
Ještě třicátého září roku 2000, od něhož se narozeniny a výročí dobře počítají, jsem byla zaměstnanec se všemi jeho jistotami a povinnostmi – a když jsem se následujícího rána probudila, už jsem nepatřila nikomu, jen sama sobě.

Abych měla na koupališti co číst, tak jsem si, po dlouhé době, koupila v trafice časopis. Moje Psychologie. Nejdřív jsem jen tak listovala a prohlížela si obrázky … a když jsem narazila na stránku Tipy, tak jsem se (rovněž po dlouhé době) rozesmála nahlas. Až se postarší manželský pár ležící vedle na dece po mně otočil. Uviděla jsem totiž tohle: