Po dlouhé době jsem udělala výjimku a přidala jsem se k manželovi, který seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi na zábavný pořad Karla Šípa Minišou.
Zábavné „rozhovory“ nemusím už z principu. Nemohu se zbavit divného pocitu z toho, že dva nebo více lidí sedí u stolku, baví se a v hledišti tomuto jejich bavení jen tak přihlížejí více než desítky lidí (a u obrazovek pak další miliony).


Svůj letošní pravidelný víkend s jógou jsem místo obvyklého května naplánovala až na začátek září. Jsem obezřetná a termín skupinového cvičení v hotelu na jaře mi letos připadá ještě jako nereálný. Pravidelně, už více než pátým rokem, se koná na stále stejném místě, v hotelu Krakonoš uprostřed přírody na okraji Mariánských Lázní.
Párkrát mě sice napadlo, že bych změnila místo a zkusila najít i něco jiného, jenže to nikdy nedopadlo. Hlavně asi proto, že nejsem přítelem hledání. Věřím, tedy spíše jsem si tím jistá, že vůlí hledání málokdy něco najdeme.

Ještě dříve než se s klientkou, která ke mně přijde na konzultaci stylového sebepoznání, pustíme do akce samotné, pokládám pár úvodních otázek. Tedy úplně nejdřív požádám, zda-li bychom si mohly tykat, protože během tří nebo čtyřhodinové konzultace prostě nejde nenavázat osobní vztah, a poté se ptám na to, co od této konzultace žena očekává, co by měla ráda vyřešeno, jaký problém v souvislosti s oblékáním pociťuje. A obvykle slýchám velmi podobné odpovědi:

Na letošní letní dovolené jsme zabrousili do Moravskoslezského kraje (o jiných zážitcích z této dovolené jsem psala zde a zde) a manžel projevil přání navštívit nedaleké muzeum Tatra v Kopřivnici. Zprvu se mi moc nechtělo, myslela jsem si, že tam budou jen samé náklaďáky, ale v rámci zachování rodinné rovnováhy, jsem mu na to řekla – proč ne?!