V pondělí večer mě napadlo, že by jeden z článků mohl být jiný. Že by neřeřil nějaké konkrétní téma, ale že byl třeba …. třeba jen o mém dnešním dni. Takový všední článek o všedním pondělí, kterých za ten život prožijeme bezpočet. A právě v tom je ten problém. Že očekáváme velká témata, chceme číst velké příběhy, chceme zažívat významné okamžiky. jenže život je náhrdelník vyskládaný z korálků všedních pondělků.

Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.

Nepatřím k těm lidem, kteří všemu snadno uvěří. Nevolím politiky podle toho, co slibují, nekupuji věci, které se propagují, příliš nedám ani na internetová hodnocení a kritické myšlení mi rozhodně není cizí. Ale ještě před pár lety jsem měla jistý přirozený respekt třeba k tomu, co se psalo v odborných článcích, v knihách, co se říkalo ve veřejnoprávní televizi.