Chodím do Second handů často a ráda. Je v tom takový prastarý instinkt lovce. Je to hra, je to výprava za úlovkem. „Budu dnes úspěšná? Objevím něco zajímavého?“
A nemusím si pokaždé něco odnést. Je to úspěch tak padesát na padesát. Možná i méně. Možná spíše čtyřicet na šedesát. Ale díky neúspěšným tažením pak o to více oceníme ty úspěšné.

Před časem jsem publikovala článek o tom, že úspěšně zkouším metodu nemytí si vlasů šamponem. Praktikovala jsem ji necelých tři čtvrtě roku. Byla jsem nadšená a měla jsem potřebu předat tuto zkušenost dál.
Pak ale postupně a nenápadně, den po dni … možná to bylo dlouhodobým používáním jílu, začaly být moje vlasy vysušené a ne příliš šťastné.
V tu dobu jsem vůbec měla takové bio období. Například jsem si čistila zuby kokosovým olejem.

Jakmile jsem se rozhodla „shodit“ umělé řasy, které jsem na krátký čas nosila (ráda totiž zkouším všechno možné), tak nastalo dlouhé období …
Období velmi řídké a oslabené. Moje řasy vypadaly prostě zoufale. A tak jsem pátrala, hledala, zkrátka chtěla nějakou jistotu, jak vrátit svoje řasy do původního stavu. Nebo raději – do stavu ještě lepšího – protože na efekt hustých a dlouhých řas si člověk snadno zvyká.

Krátký a výstižný článek nejen svým názvem, ale i svým obsahem. A hned dopředu upozorňuji, že to asi pro některé ženy nebude to pravé ořechové. Zejména pro ženy ve stylu romantickém, elegantním a okázalém (všechno jinové styly).
Ovšem ženám z jangové skupiny (sporťačka, ležérka, rebelka, hvězda) a poslední z jinové skupiny – avantgarda – tak těm bych mohla docela dobře „kápnout do noty“.

Závist je prý jedna z nejhorších vlastností. Říká se to. Z pohádky to ví každé malé dítě. Ale když už se vám to přihodí, tak co s tím naděláte? Jak s tímhle pocitem, který se odněkud vynořil a nutkavě se vám vkrádá na mysl, naložit?
Co s tím jako máme dělat, když je to tak špatná věc?! Jak se dá na něco, co je silnější než já, zapomenout?

Legíny jsou návykové. Jakmile se do nich jednou navléknete, můžete se v tom okamžiku stát obětí závislosti. Jejich největším bonusem je to, že jsou pohodlné. Na rozdíl od sukní a kalhot, vlastně v podstatě od všeho ostatního, nikde nic neškrtí, nic netlačí, snadno trefíte velikost … a když ne, tak se to prostě poddá.

Na Facebooku na mě vyskočil článek populárního portálu pro dobrou náladu „Mějte se rády takové, jaké jste. Vypadat můžete podle libosti“. Název mě zaujal, tak jsem klikla a pustila se do čtení …
Ovšem obsah, (který zřejmě psal muž) byl o tom, jak se ženy zbytečně a bolestivě honí za krásou a přitom prý na ní vůbec nezáleží, mě přinutil zareagovat.

Žili, byli … jeden vrabec a jeden papoušek. Byli by asi vcelku šťastní a spokojení, kdyby ….
Kdyby vrabce jeho nejbližší neustále nepopichovali: „Podívej se na sebe, jak jsi obyčejný. Jsi úplně šedivý a nevýrazný. Skoro jako chudák myška. Nic do tebe není. Podívej se třeba na papouška. Ten umí nosit barvy … žlutou, zelenou, červenou … Tak je to přece hezké, tak by to mělo být! To už i ten kos nosí aspoň žlutou na zobáku. Nebo datel … ten má krásnou červenou čepičku. A co ty? Pořád jen ta tvoje šedivá. Jsi takový celý smutný. Měl by ses zkrátka trochu vybarvit!“

Už jako malá jsem milovala prohlížení německých katalogů Quelle a Neckermann a přitom vzdychala: „Ach, tolik pastelových odstínů kalhot … “
Ale i přes záplavu směsice obdivu a závisti mi tam něco přišlo trochu zarážející. A tím byly fotky žen předvádějících elegantní módu. Vypadaly totiž divně. Přestože byly krásné, půvabné a mladé … „něco nesedělo.“ Už nevím přesně, zda se mi to tenkrát podařilo rozšifrovat, ale dnes už to vím. Čím více dělám do módy a stylu, tím je to jasnější.