Dívala jsem se na film Zahradnictví, ve kterém je velmi půvabná scéna. Štědrý večer uprostřed druhé světové války. Skromný, ale krásný stromeček, večeře, ženy, děti, rodinný přítel – a rozdávání dárků.
A ke mě se v tu chvíli znovu přihlásila myšlenka, kterou jsem před časem uložila do Konceptů: „Myslím, že by se měl každému kupovat jen jeden dárek!“

Tato věta není výsledkem žádných výzkumů ani vědeckých studií. Tuto větu řekla Miranda v seriálu Sex ve Městě. A já se s ní ztotožňuji. Tedy až poslední dobou. Dříve jsem si to nemyslela. Tedy vlastně myslela, ale jen o ostatních ženách. Sebe jsem viděla jinak. Byla jsem přesvědčená, že já jsem jiná, že já tyhle věci nedělám. Byla jsem si jistá, že jsem báječná manželka, kterou je radost mít doma, která je tolerantní, která nevyčítá, nevychovává, nekritizuje, neprudí .. A když už výjimečně něco řekne, tak je to jen proto, že je to pravda. A ta se prostě musí říct!

Kdysi jsem studovala aromaterapii a jedna přednášející tam mimochodem (informace mimochodem mám, mimochodem, nejraději :-) pronesla zajímavou větu o výchově dětí: „Děti se dělí na dva druhy. Jedny jsou jako pampelišky a druhé jako orchideje. A základem dobré výchovy je poznat, o kterou z těch dvou možností jde a podle toho k nim přistupovat.“

Kamarádek nemám mnoho. Dalo by říct, že jich mám spíše méně než-li více. A ještě vlastně docela nedávno jsem si myslela, že ty „staré kamarádky“, které znám již z mládí, jsou pro mne mnohem cennější, než ty novější, které znám jen kratší dobu. Že zkrátka svazky, které mají společnou dlouhou historii, tak mají vyšší hodnotu. Podobně jako třeba archivní vína nebo starožitný nábytek.