Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.

Nepatřím k těm lidem, kteří všemu snadno uvěří. Nevolím politiky podle toho, co slibují, nekupuji věci, které se propagují, příliš nedám ani na internetová hodnocení a kritické myšlení mi rozhodně není cizí. Ale ještě před pár lety jsem měla jistý přirozený respekt třeba k tomu, co se psalo v odborných článcích, v knihách, co se říkalo ve veřejnoprávní televizi.

Nebezpečná věta, kterou většina z nás občas použije. A nezáleží na tom, jestli ji vysloví nahlas nebo jen v duchu. Věta, která v rozboru znamená toto:  Abych svým přirozeným chováním nevzbudila dojem, že vypadám jako někdo, kdo je vnímán negativně, tak udělám něco, co sice sama nechci, ale zase to bude vypadat společensky přijatelněji!