Pravidelně každý týden, od pondělí do čtvrtka, vedu večerní lekce jógy a již víc než měsíc si od nich plánuji udělat týdenní pauzu. A pomýšlela jsem si právě na tento týden. Že nebudu řešit zdraví a neduhy ostatních lidí, ale pověnuji se jen sobě. Že si sama půjdu zacvičit, že si budu večer číst, nebo že půjdu do divadla.

Když něco nabízíte, či přímo podnikáte, tak vás pravděpodobně nemine tento jev – snaha každému vyjít vstříc. A ta se obvykle projevuje tím, že se příliš nebo vůbec neřeší vlastní pravidla a podmínky, ale právě naopak – otevíráme svou dobrosrdečnou náruč co nejvíce do široka, abychom do svých sítí nachytali co nejvíce klientů.

Měla jsem kamenný obchod. Měla jsem – je minulý čas. Už ho nemám. Zavřela jsem ho, protože e-shop vydělával víc. Když jsem ho zavírala, myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála. Myslela jsem si, že odteď bude můj život už jen procházka růžovým sadem. Už žádné starosti – jen vydělávání peněz! Žádný nájem, žádný plat prodavačky … A už velmi brzy jsem zjistila, že to není až tak úplně jednoznačné. 

Tuto větu jsem objevila v mé oblíbené knize „Jak dělat, co vás baví, a dostat za to zaplaceno“, kterou jsem zde na blogu již jednou zmiňovala (v článku o Picassovi). A stejně jako „Picasso“ měla i tato myšlenka na mě ohromný vliv.
Přestože je to kniha o práci, podnikání a o penězích, vnímám tuto větu jako univerzální a obecně platnou a lze ji aplikovat na jakoukoliv oblast ve vašem životě. O co jde? Cituji z knihy:

Užívala jsem si svoje první podnikání. Radovala se ze své nezávislosti. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, jaké zboží nakupovat, jaké nenakupovat, jaké dávat ceny, jak se mám chovat k zákazníkům, jak se tvářit, jak se netvářit … Nikdo mi ale také nedával každého patnáctého plat …. ale o tom nechci psát, s tím jsem počítala ..