V krátké době jsem jednu podobnou myšlenku zaslechla hned ve dvou poměrně odlišných filmech. A to hned těsně po sobě. Prvním z nich byla sladká (a předvídatelná) americká komedie Prázdniny, která mně nalákala svým obsazením (Kate Winslet a Jude Law), ale ve výsledku se mi líbila vlastně jen díky myšlence, o které se chystám psát.

Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.

Nepatřím k těm lidem, kteří všemu snadno uvěří. Nevolím politiky podle toho, co slibují, nekupuji věci, které se propagují, příliš nedám ani na internetová hodnocení a kritické myšlení mi rozhodně není cizí. Ale ještě před pár lety jsem měla jistý přirozený respekt třeba k tomu, co se psalo v odborných článcích, v knihách, co se říkalo ve veřejnoprávní televizi.