Většina žen, které ke mě chodí na stylové konzultace minimálně jednou vysloví tuhle větu: „Měla bych asi být více ženská.“ Což je ve své podstatě velmi divná věta. Proč si tolik žen vlastně vůbec myslí, že jsou málo ženské? Proč by se měla ženskost nějak dokazovat? Kde a proč se v ženách tento pocit bere? A co s tím dělat?
úvaha
Aneb článek, který chci napsat vždycky, když se vrátím odněkud z dovolené nebo z výletu, ale dosud jsem […]
Je neděle večer šestnáctého července, léto v tom nejhezčím období a já s notebookem v ruce a se skleničkou vína usedám na pohovku k televizi. Dávají totiž Chalupáře. Miluji je. Je to pro mě symbol léta, symbol pohody, nekomplikovanosti života a krásné obyčejnosti. Ale protože je znám už za ta léta nazpaměť, tak jsem si myslela, že je budu sledovat spíše jen tak „na půl oka“ jako příjemnou kulisu a více se budu věnovat svému úternímu článku.
Byla jsem na „dámském“ bazaru. Každá si tam mohla pronajmout stoleček a prodávat svoje věci – oděvy, obuv, doplňky, kabelky a šperky.
Miluji to! Tuhle atmosféru módy, trhů, takovéto hledání, probírání, hadříky, štendry a ramínka. Užívám si to. Včetně pocitu vděčnosti za každou takovou akci. Dětských bazárků je všude jak hub po dešti, ale největší objem nenošených a zbytečných věcí není mezi dětmi, ale mezi ženami! Prostě díky za všechno, co bojuje proti plýtvání, hromadění a co pootočí pomyslným kruhem nenošených věcí v našich skříních.
Kdysi jsem studovala aromaterapii a jedna přednášející tam mimochodem (informace mimochodem mám, mimochodem, nejraději :-) pronesla zajímavou větu o výchově dětí: „Děti se dělí na dva druhy. Jedny jsou jako pampelišky a druhé jako orchideje. A základem dobré výchovy je poznat, o kterou z těch dvou možností jde a podle toho k nim přistupovat.“
Dnešní dobou jsem původně zamýšlela posledních pár let, ale pak jsem si vzpomněla na film „Starci na chmelu“ […]
Po dlouhé době jsem se setkala s jednou svou přítelkyní. Dlouho jsme se neviděly a ona mne požádala o radu, co si má vzít na sebe na maturitní ples své dcery, a že prý má malý problém. Domluvily jsme se na setkání u mě doma v ateliéru. A jakmile v onen den vstoupila do dveří, tak jsem okamžitě poznala, jaký že to měl být problém. Přibrala. Ok, to se stává.
Jela jsem autobusem a přede mnou seděla paní s malou holčičkou, kterou cesta začínala nudit. Křupky už odmítala, […]
Nedávno jsem v jednom starém českém filmu viděla scénu, jak si vesnické děvče skládá své osobní věci do […]
Dostala jsem chuť na něco malého sladkého ke kávě, ale doma nebylo vůbec nic. Jít do obchodu se mi nechtělo, a abych hned pekla celý koláč, tak to už teprve ne. Když vtom padl můj zrak na poličku s dózami s ořechy a sušeným ovocem, které si dávám do ovesné kaše a přišel nápad! Vzpomněla jsem si na raw food. To by mohlo být právě to, co potřebuji. Udělám si raw kuličky! Zběžně jsem prolétla pár receptů na internetu a pochopila, že to vlastně není vůbec žádná věda, že je to jen o principu nasypeš, rozmixuješ a vytvaruješ.
Kamarádek nemám mnoho. Dalo by říct, že jich mám spíše méně než-li více. A ještě vlastně docela nedávno jsem si myslela, že ty „staré kamarádky“, které znám již z mládí, jsou pro mne mnohem cennější, než ty novější, které znám jen kratší dobu. Že zkrátka svazky, které mají společnou dlouhou historii, tak mají vyšší hodnotu. Podobně jako třeba archivní vína nebo starožitný nábytek.
si musíte na svůj obličej namalovat jiný obličej? Nevím už, která vtipná herečka řekla, že si ráno musí na […]
Byli jsme v Krušných horách. Počasí nebylo zrovna ukázkové, bylo spíše krušné. První polovinu týdne pršelo, pak přestalo […]
Šla jsem se nechat trochu přistřihnout. Pravidelně chodím do takového běžného kadeřnictví v Kladně. Možná spíše do takového lepšího kladenského průměru. A protože v tomto oboru záleží hlavně na lidech a ne tom, jak moc je saloon vystajlovaný (a ruku v ruce s tím i často předražený, jako třeba v článku zde),
tak jsem mu již po léta věrná. Kadeřnice je pohodová, šikovná a rychlá. A také se na mě nedívá divně, když jí řeknu, že se občas stříhám sama s použitím plastových svorek na sáčky s potravinami z Ikea (článek zde).
Vzpomenete si ještě na pojem Zlatý Hromnice? Zlatý Hromnice jsou boty. Respektive byly. A taky to byly Osmdesátky, dětství, Kotvald […]
Já jsem si to o sobě také myslela. Byla jsem si jistá, že tuhle oblast mám vyřešenou. Odbornějšími slovy – […]
Nikdy jsem nebyla vysloveně sportovní děvče. Na základce jsem mívala z tělocviku dvojku. Výmyk na hrazdě byl pro mě nedostižná meta a vybíjenou, kterou jsme hráli prakticky pořád (což z dnešního pohledu cvičitelky vnímám jako fakt velmi bídnou náplň tělesné výchovy), jsem nesnášela. Neměla jsem dost síly a bála se míče, který letěl závratnou rychlostí přímo proti mě.
Tělocvik zkrátka nebyl pro mě to pravé. Byla jsem jiná. Ráda jsem psala slohové práce, dobře jsem kreslila a víc mi záleželo na tom, abych byla hezky oblečená.
Píše se 10. ledna a ještě máme princezny z vánoc v živé paměti, tak se na ně pojďme […]
Uklízení je nutné. Uklízení čistí náš prostor. Uklízení nás osvobozuje. Letos ale místo koštěte a hadru použiji klávesu Enter. Uvědomila jsem si totiž, že nechci, aby již nadále do mého života vstupovaly některé příspěvky, objekty a někteří lidé. Nechci jim již věnovat „svoji zeď“, svůj čas a pozornost.
Prohlížím si medailonek, který jsem sama vyrobila. Je to můj poslední hand made kousek. Už je nedělám. Už vlastně […]
Obrátím-li se zpět do svého dětství, tak se mi okamžitě vybaví velmi jasná a konkrétní série vzpomínek. Nazvala bych ji přímo vzpomínkové album „Hraní si s vystřihovacími panenkami“. Byly to dlouhé (jak by se dnes řeklo Flow) hodiny plné příběhů a emocí, které naše panenky žily a my jsme jim je jako scénáristky vytvářeli.
Hned na úvod vás musím ujistit, že pokud máte se zkušební kabinkou, respektive se sebou v kabince, nějaký problém, tak vězte, že to tak má skoro každá žena! A protože společný problém je hned menší problém, rozhodla jsem se napsat tento článek.
Závist je prý jedna z nejhorších vlastností. Říká se to. Z pohádky to ví každé malé dítě. Ale když už se vám to přihodí, tak co s tím naděláte? Jak s tímhle pocitem, který se odněkud vynořil a nutkavě se vám vkrádá na mysl, naložit?
Co s tím jako máme dělat, když je to tak špatná věc?! Jak se dá na něco, co je silnější než já, zapomenout?
Na Facebooku na mě vyskočil článek populárního portálu pro dobrou náladu „Mějte se rády takové, jaké jste. Vypadat můžete podle libosti“. Název mě zaujal, tak jsem klikla a pustila se do čtení …
Ovšem obsah, (který zřejmě psal muž) byl o tom, jak se ženy zbytečně a bolestivě honí za krásou a přitom prý na ní vůbec nezáleží, mě přinutil zareagovat.
Žili, byli … jeden vrabec a jeden papoušek. Byli by asi vcelku šťastní a spokojení, kdyby ….
Kdyby vrabce jeho nejbližší neustále nepopichovali: „Podívej se na sebe, jak jsi obyčejný. Jsi úplně šedivý a nevýrazný. Skoro jako chudák myška. Nic do tebe není. Podívej se třeba na papouška. Ten umí nosit barvy … žlutou, zelenou, červenou … Tak je to přece hezké, tak by to mělo být! To už i ten kos nosí aspoň žlutou na zobáku. Nebo datel … ten má krásnou červenou čepičku. A co ty? Pořád jen ta tvoje šedivá. Jsi takový celý smutný. Měl by ses zkrátka trochu vybarvit!“
Chodím po obchodním centru a čekám na klientku, se kterou půjdu nakupovat. Mám čas a tak vejdu do […]
