Sedím ve vlaku a vracím se z Brna do Prahy. Byla jsem tam, dalo by se říci formálně – na služební cestě. Jenže jak definovat cestu, když je vaše práce zároveň i vaším zájmem a potěšením? Je to služební cesta, nebo soukromá? Nevěděla jsem, ani když se mi na tuto otázku zeptala recepční v hotelu. Byla jsem na Festivalu Aromaterapie, na dni nabitém přednáškami o bylinách, olejích, vůních a esencích. Nakonec jsem odpověděla – že soukromá – protože to mi zní líp – méně úředně. A také proto, že jsem si všechny své výlohy platila sama. Nebylo mi to nikým proplaceno, nedostala jsem žádné diety, nepředložila jsem žádná vyúčtování.

Zatím jsem v kupé úplně sama, ale na rozpisu místenek na dveřích jsem si přečetla, že brzy budu mít spolucestující. Stalo se tak hned na příští zastávce. Přistoupila velmi mladá žena, Asiatka, ale pozdravila rodilou češtinou. Nejspíš Vietnamka narozená v Čechách, dle odhadu hodnoty všeho, co měla na sobě i s sebou, podnikavým a úspěšně prosperujícím rodičům. Už samotný její vstup byl nepřehlédnutelný. A hlavně hlučný. Byla ověšená spoustou zvonivé bižuterie. Měla módní těžkotonážní boty na vysoké podrážce, pod kterou by ani princezna na hrášku neucítila ostrý šutr, a dnešní módou předepisovaný – oversize – kabát, který podle mého vidění psychologie oblékání podává o svém nositeli dvojí a rozporuplné svědectví. Na straně jedné zaujímat svou osobou v prostoru více místa – chci být viděn, ale zároveň – chci být do oděvu vnořen a skryt. Chci cítit jeho široké objetí, zažít v něm pocit ovinutí a bezpečí. Taková zavinovačka ve velkém.

Jakmile dosedla, zkontrolovala cosi na svých obrovských chytrých hodinkách v trendově růžovém odstínu zlata, které ovšem nikdy nebude mít charisma a půvab zlata žlutého, ani bílého. Otevřela, byť precizně ušitý, luxusně vyhlížející a jistě drahý, ale stále jen uměle koženkový batoh, a vyndala z něj veliký, zjevně jeden z posledních modelů, mobil se třemi objektivy, k němuž – a k mému neskrývanému úžasu – byl připevněný řetěz s velikými oky, rovněž v růžově zlaté, který měla na druhém konci ležérně obtočený kolem svého zápěstí. Zřejmě také poslední móda – dopřát trochu zdobnosti nejen sobě, ale i svému mobilu a zároveň být ve spojení a zpečetit vzájemný vztah.

Svými dlouhými bílými nehty, o mnoho přesahující bříška prstů, započala do jeho hladkého displeje, podobně jako datel, ťukat, hladit ho a klouzat po něm. Ještě že jedoucí vlak vydával své typické, příjemně uklidňující zvuky, které ty její „nehtové“ přehlušily, protože pokud bude ťukat až do Prahy (což bylo z jejího vzhledu téměř jisté), tak bych dříve, než-li dorazíme na „Hlavák“, měla v hlavě vyťukanou díru já.

Nutno ovšem přiznat, že se mi stala zajímavým objektem k pozorování. Cesta mi s ní příjemně ubíhala. Byla celá taková … jako kdyby z jiného světa. Možná, že to ani nebyl člověk, možná že to byla poslední verze robota. Robot dokonale vybavený, jak po stránce materiální, tak tělesné. Napovídala tomu i její bezchybná, jednotně barevná hladká tvář a černé rovné vlasy, které byly jeden jako druhý. Ale ne … nakonec jsem tento směr představ opustila, s tím, že za dokonalostí jejího vzhledu stojí mládí. Všechny mladé Asiatky jsou dokonalé, skoro až nepřirozeně, jak z japonského Manga komiksu.
Robotické bylo i její chování. Žádné jídlo, ani pití, žádné poposednutí, protáhnutí se, natož nějaké pozorování krajiny z okna. Co jsem si všimla, tak od svého mobilu vzhlédla jen tehdy, když přišel průvodčí. A i to provedla velmi mechanicky. Zatímco já musela sáhnout po kabelce, zalovit a trochu v ní věci přeskládat, abych našla svou jízdenku, ona bez řečí a bez jakékoliv mimiky na muže v uniformě jen otočila svůj mobil. Ten naskenoval její QR kód, poděkoval a zatáhnul za sebou dveře našeho kupé. Ona opět sklonila svou hlavu a pokračovala ve své …. práci, zábavě, diskusi … Čert ví?!

---

A takhle nám společná cesta utíkala. Ona se svým mobilem a já se svým pozorováním a fantazií. Když tu mi najednou, kde se vzala, tu se vzala, přišla zvláštní a trochu nezbedná myšlenka.
Myšlenka z řádu těch, které vás přitahují jako magnet, ale zároveň tak absurdních, že až začnete sami o sobě pochybovat, jestli vám náhodou trochu nepřeskočilo. Myšlenka, která vás svádí a odpuzuje zároveň. Jako když stojíte na mostě vysoko nad řekou a něco vás táhne dolů, ale stejně tak se toho bojíte, protože je to nebezpečné. Skok je tak blízko a zároveň daleko.

Jak už více než hodinu a půl pozoruji, jak je tato mladá žena připoutána ke svému mobilu, tak mě napadl šílený a fantastický scénář – že bych se zčistajasna k ní prudce naklonila, vytrhla jí mobil z ruky a za jízdy ho vyhodila z rychlíku otevřeným oknem ven.

Vybízelo to k tomu. Kulisy byly nachystány. Uhánějící vlak. Okno. Naše vzájemná blízkost. Necelý metr mezi námi. Seděla na dosah ruky. Tak nepřirozeně technická, nelidská. Svádělo mě to – narušit její strnulost. Celé by to zabralo sotva pár vteřin. A její mobil, věcnou hodnotou za mnoho tisíc korun, psychologickou hodnotou nevyčíslitelnou, by vyletěl do pole, do rybníka, do srázu, podél trati … a už by se nikdy nenašel. Tahle představa mě začala až patologicky vzrušovat a tak jsem ji rozvíjela dál.
Jak by se asi na to zatvářila? Jak by to rozčíslo její bezemotivní tvář? Jak by se změnilo její dosud monotónní a robotické chování? Jak vhození kamene na hladinu klidného rybníka. Co by asi tak dělala? Dokázala by vůbec být hysterická? Ječela by? Pustila by se do mně? Nebo by zatáhla za záchrannou brzdu? Ví vůbec, že vlaky mají záchranné brzdy?

Fantazie se mi rozjížděla jak kola rychlíku, v němž jsme proti sobě, dvě cizí ženy, mlčky seděly.
Jak by dál bez mobilu žila? Uměla by bez něj najít cestu domů? Uměla by si pomoci? Vždyť doba nás všechny tlačí k tomu mít v mobilu vše, co potřebujeme. Nic už si nemusíme pamatovat, nemusíme přemýšlet. Práci, banku, jízdenky, adresy, konverzace, informace, zdraví, paměť … vše máme ve svých mobilech. A telefonování, pro něž byl původně určen, je dnes snad to poslední, co od něj vyžadujeme. Mobil je hlavní křižovatkou, přes kterou musíme projet, když chceme udělat cokoliv. A ztratit ho – to je velký problém pro každého, tím spíš pro tuhle slečnu. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, že by se bez mobilu musela cítit ztracená a bezmocná asi jako kosmonaut Matt Damon, kterého ve filmu Marťan omylem zapomněli na Marsu.

---

 

Moje akce by byla tak rychlá, že by jí nepomohl ani řetěz, kterým byla s mobilem spojena. Z jejího útlého zápěstí by vyklouzl jak po másle. Jediné, k čemu jí byl dobrý, že symbolicky ukazoval její připoutanost k němu. Nejsme to my, kdo má na řetízku mobil. Naopak. Je to právě mobil, kdo má na řetízku nás. To my jsme oním poslušným pejskem, který je veden tam, kam páníček chce.
Náš pán. Náš mobil.

Zřetelně jsem si to uvědomila shodou okolností právě v Brně. Když jsem hledala místo konání akce – čtvrť, ve které jsem ještě nikdy nebyla, šla jsem podle navigace v mobilu, od zastávky tramvaje ke kulturnímu domu. Držím ho v pokrčené ruce, kousek přes sebou, dívám se do něj – a jdu. Lépe – jsem vedena. Což je velmi pohodlné, ale zároveň nebezpečné. Klidně by mě mohl zavést jinam a já, plně mu důvěřujíc, bych si toho ani nemusela všimnout.
Co kdybych došla, nějakou chybou systému až ke srázu? Co by ne, vždyť je to jen naprogramovaná technika. Trochu jako ovečka, před kterou někdo mává zeleným a ona za tím poslušně jde. A nevidí, že ji takto můžou dovést klidně až na porážku.

Ne ovšem tak druhý den cestou zpět. Od hotelu na vlakové nádraží to už bylo jinak. Těsně před opuštěním pokoje jsem totiž zjistila, že mobil, který jsem měla celou noc v nabíječce, má jen dvacet procent kapacity.
Jak se to mohlo stát?
Nemělo ale cenu po tom pátrat. Ať se stalo, co se stalo – zda nefungovala zásuvka, nebo já špatně zasunula konektor, už je teď jedno. Stalo se – takže změna – budu se muset oddat důvěře, že to zvládnu i bez něj, zahrát si na chvíli na staré časy bezmobilové.
A začala jsem s tím hned na recepci při odevzdání klíčů (vlastně karty, klíče se už dneska nenosí). Dotázala jsem se na cestu do centra a milá slečna mi ji ukázala na mapě, na vytištěné černobílé áčtyřce, zeleným zvýrazňovačem zakroužkovala polohu hotelu a nádraží a pak oba body propojila čarou a papír mi podala.
Super. Půjdu podle mapy, to už jsem dlouho neděla a navíc ušetřím baterku mobilu. A vyrazila jsem. Občas jsem se zastavila, abych zkonfrontovala skutečnost s mapou. Sledovala jsem záchytné body: kostel, názvy ulic a náměstí, zelené plochy – a při tom jsem objevila zajímavá místa, zkratky, otevřely se přede mnou pozoruhodné výhledy, všimla jsem si rozkvetlých stromů, hezkých výloh a předvelikonočních dekorací.

A právě tehdy mi to došlo – jaký je rozdíl mezi cestou podle navigace a cestou podle mapy. Cesta podle mapy nás učí, obohacuje, rozvíjí smysl pro orientaci, podporuje naši všímavost a bystří. Vyjádřím-li to jen jedním slovem – rozšiřuje nás. Kdežto cesta podle navigace mobilu nás ohlupuje, otupuje a zotročuje. Jedním slovem – zužuje nás. A klidně by se to dalo použít i na mnoho dalších oblastí našeho života, v nichž mobil používáme.
Mobil je takovým naším externím zařízením, které nám odebírá naše dovednosti a schopnosti a jak černá díra strhává do sebe naši pozornost. Jeho označení slovem „chytrý“ je nepřesné, daleko trefnější jsou synonyma slova chytrý. Mazaný, vychytralý a lstivý.

Ps. mobil jsem pochopitelně z okénka vlaku nevyhodila. Úplně mě uspokojilo jen pohrávání si s touto představou. Takové věci se ve skutečném životě nedělají, ty jsou jen ve filmech. A dříve, než ten v mé hlavě skončil – vidím, že nic nevidím. Jsme ve Vinohradském tunelu v Praze, ručně vyraženém z dob císaře Františka Josefa. Moje asijská spolucestující, se kterou jsem toho tolik prožila, aniž by o tom měla sebemenší tušení, ke mně vzhlédla a naše pohledy se na pár vteřin setkaly. Pak vstala, sundala z věšáku svůj velký kabát a začala se chystat k výstupu.