Máme dvě kočky. Přesněji řečeno kočku a kocoura, nebo také matku se synem.
Přestože příliš nemusím slovní spojení – být v pohodě, tak ho teď použiji. Syn je v pohodě. Je to typický vesnický kocour, který přichází obvykle dvakrát denně. Nají se – a pak zas odejde. Většinu svého času tráví venku.
Ne tak jeho matka. Ta se zas od své matky, která se k nám i s outěžkem čtyř koťat nezvána sama nastěhovala, naučila pěkným nešvarům. Jedním z nich je škrábání na dveře, které v kombinaci s její druhou vlastností – urputností – dokáže přimět lidi, aby jí šli ve všem na ruku. (Vlastně na packu.) Čímž se pomalu a jistě korunovala na nepsanou vládkyni naší domácnosti.

Tedy jen pro určité dny. A právě o tom to dnes bude.

Její trůn se nachází na gauči v obýváku, který má dveře přímo do zahrady. A v tom je největší kámen úrazu. Královna naší domácnosti, klidně i desetkrát do hodiny, z gauče seskočí, postaví se ke dveřím a chce jít ven. Jenže když ji pustíme, jako by si to vzápětí zase rozmyslela. Udělá pár kroků po terase, protáhne se a začne mňoukat, že chce dovnitř. A nestane-li se tak nejpozději okamžitě, přidá ono, od své matky naučené, škrábání na dveře. Packami jezdí nahoru a dolu a s nechápavě naštvaným výrazem vrchnosti, kterou její čeládka nechce poslouchat, se domáhá vstupu.

A proč by ne? Když v domě žije NĚKDO, kdo hned všeho zanechá, vstane a udělá to, co ona chce.
Pustí ji dovnitř i ven kdykoliv si zamane.
Jenže tohle její kralování má přece jen určité omezení. A tím jsou dny, kdy ten někdo – manžel – odchází do práce.

Pracuje na směny, v nepřetržitém provozu a není výjimkou, že má i celovíkendové služby.
A já vždy, když na ně odchází, cítím, jak si kočka oddychne.
Nebude tu nikdo, kdo by jí podporoval v tom, že „nevím, co chci, ale vždycky to dostanu“.

 

---

Zůstanu-li s ní doma jen já, tak ode mne se toho nedočká. Já k ní nevstávám. Já se to naučila ignorovat. Já si na to zvykla a už mi to nevadí. Navíc jsem přesvědčená o tom, že je to pro dobro věci. Vím totiž, jak je strašlivě úmorné – dostat vždycky to, co chceme.

Je to stejné – ať jde o kočky, o děti, nebo o dospělé.
Kočka, která courá sem a tam a věčným otevíráním dveří už ani sama neví, co chce – a ten, kdo ji stále dokola dveře otevírá, ji v tom jen podporuje.
Děti, které dnes mají nejen to, co chtějí, ale i to, co ještě ani netuší, že mohou chtít.
A dospělí, kteří mohou vlastně úplně všechno. Ve světě dospělých už prakticky žádné hranice neexistují. Lze jíst jahody v zimě, trávit vánoce v tropických destinacích, měnit si barvy vlasů, měnit si pohlaví, vydělávat, aniž by vstali z postele, jen kliknutím na tlačítko.
A propos – technické vymoženosti jsou jednou z nejmarkantnějších věcí, které naši bezhraničnost podporují. Vždy bude nějaký televizní kanál, který bude v každou denní i noční dobu vysílat. Vždy bude nějaké video, které jsme ještě neviděli. Vždy mohu na sociálních sítích odrolovat ještě níž, a níž …

Mnoho myslivců, zajícova smrt.
Mnoho možností, …

Mnoho možností, je vlastně také jistou formou smrti.
Cítím to na sobě. Mně se třeba lépe pracuje, když mám omezené možnosti, ne nekonečné. Lépe se mi píše, když mám velmi úzké konkrétní téma. Lepší jídlo uvařím, když mám v lednici jen pár surovin, než když stojím uprostřed velkého supermarketu a můžu koupit úplně cokoliv.
Lépe se oblékám, když vím, že mi sluší jen pár odstínů barev a jen málo střihů.
Dokonce jsem jistý pocit štěstí zažívala během covidové karantény, kdy byly naše možnosti velmi zkrouhnuté a můj život se zjednodušil.

Když dám dětem pět pastelek a omalovánky, vytvoří krásný obraz. Jakmile ale samy vysypou celý šuplík s výtvarnými potřebami, jakmile velký kuchyňský stůl zaplní pastelkami, fixami, křídami, vodovkami a prázdnými áčtyřkami, jakmile mohou úplně všechno, obvykle z toho nevznikne vůbec nic. Buď to děti omrzí ještě dřív, než začnou. Utečou a budou kramařit o kus dál. Nebo z té přemíry všech možností vznikne paskvil.

Moc možností jim prostě podrazí nohy.
Moc možností znamená moc zmatku.

Nekonečné možnosti jsou strašlivé, když neumíme sami sobě poručit. Pěkně to bylo řečeno v příbězích o Pipi dlouhé punčoše. Děti, které žili spořádaně s rodiči se Pipi ptaly:
„Kdo tě pošle spát, když nemáš maminku?“
„Pošlu se sama!“
„A když se neposlechneš?“
„Tak si poručím.“
„A když ani pak neposlechneš?“
„Tak dám sama sobě pohlavek.“

Jenže to byla moudrá Pipi. Umět si sama nastavit hranice – to už vyžaduje velkou zralost. To je práce na celý život. (Možná na mnoho životů.) To většina tvorů (koček, dětí, lidí) neumí.

Potřebujeme klepnout přes prsty

Proto si naše kočka oddychne, když je manžel v práci. Není nikdo, kdo by jí v její, až neurotické, nerozhodnosti podporoval. Já jí dveře desetkrát do hodiny neotevřu. Když už chtěla jít ven, tak ať je venku. Samozřejmě, že to nějakou chvíli zkouší, ale jakmile za sklem dveří, které už je od ní značně poškrábané a špinavé, po pár minutách nikoho neuvidí přicházet, tak dá nakonec pokoj a odejde. Pak ji z okna zahlédnu, jak spokojeně sedí na zdi nebo na střeše s kočkami sousedů, jak si brousí drápy o stromy, jak šplhá po trámech zahradního přístřešku.

Skoro bych se nebála říct, že když pozná jasné „ne“, tak nalezne klid.
Protože máloco je tak náročné, jako když můžeme – všechno.

Přes počáteční bolest nakonec obvykle pocítíme, jak se nám uleví, když nám naše nekonečné možnosti někdo utne, když nás občas někdo klepne přes prsty.
Když konečně narazíme na mantinel. Když naše bezhraniční počínání dostane pevné obrysy a řád.
Jsme tak trochu jako námořníci, kteří po úmorné dlouhé plavbě nekonečným oceánem možností konečně v dáli uvidí pevninu. Zemi. Široké neomezené možnosti jsou sice lákavé, ale tak unavující.

Možná nakonec právě ty chvíle, kdy nás život zastaví, kdy nám nedá to, co si přejeme, jsou pro nás ty nejcennější. Ani když se usilovně snažíme, dožadujeme a nepříjemně škrábeme na sklo.