Popelka jako (víc než jen) módní inspirace

Pokud se minulý článek jmenoval Popelka jako módní inspirace, pak musí dnešní pokračování ve svém názvu nutně nést drobnou změnu. Zatímco jsem v tom prvním řešila konkrétní věci, jako například barvy a jejich kombinace, střihy, materiály a používání doplňků, dnes se pozastavím u momentů obecnějších. Dnešní článek bude víc než módní, dovolila bych si říci, spíše životní inspirací.

Inspirace č. 1
Dejte sami sobě pozornost

Filmy jsou jako triky kouzelníků. Ti také pracují s naší pozorností. Nasměrují ji tam, kde ji chtějí mít. K tomu, co má být viděno. A vše ostatní ustoupí do pozadí. Podobně se stalo i v Popelce ve scénách na zámeckém plese.
Naše oči byly vedeny k Popelčině kráse. Měli jsme získat dojem, že ona je v celém sále (a spolu s tím se jaksi rozumí i v celém království) ta nejkrásnější. Že má nejpůvabnější vzhled, nejladnější pohyby a nejkrásnější šaty. A to vše až do té míry, že touto svou až dechberoucí výbavou (dokonce i se zakrytým obličejem) dokáže změnit k lepšímu i samotného, do té doby poměrně frackovitě projevujícího se, prince.
Pokud se ale od tohoto nasměrování odpoutáme, pokud svou pozornost rozprostřeme od Popelčiny krásy po celém sálu, tak můžeme objevit poněkud jinou realitu. Nestrannou. Třeba tu, že sál je plný i dalších spanilých slečen, že je tu k vidění mnoho půvabných šatů, jemných tónů barev a zajímavých detailů, slušivých střihů, šperků a účesů …

Už od dětství mě vlastně tahle plesová scéna trochu zarážela. Už tehdy jsem si říkala, že většina defilujících mladých dívek je přece také velmi hezkých a že zas tak závratný rozdíl mezi nimi a Popelkou nevidím? Tedy rozhodně ne tak obrovský, aby nad těmi ostatními princ zvysoka ohrnoval nos a Popelka ho ohromila natolik, že zásadně změní svou povahu, přemůže svou lenost, okamžitě jí nabídne sňatek a bezhlavě ji uprostřed noci odjede hledat kamsi do lesů.


Dnes říkám, že to vše je jen otázkou pozornosti.

Pokud ostatním dívkám něco chybělo k tomu, aby prince okouzlily, pak to určitě nebyl nedostatek jejich vlastní krásy, nýbrž to, že jim nebyla dopřána taková dávka pozornosti, že ony nebyly středem zájmu.
Byly totiž začleněny do davu, který už svou podstatou neslibuje nic výjimečného, nýbrž jen samý průměr, tvářily se všelijak, některé znuděně, jiné rozpačitě, nebo až příliš poddaně.

Žádná jiná, než Popelka nenakráčela solitérně do sálu a nedala sama sobě tak vyniknout. Žádná jiná nevystupovala před princem zároveň záhadně i sebevědomě. Přistupovala k němu jako rovná k rovnému. Troufla si mu dát hádanky a dokonce se ani nezdráhala ho odmítnout, což musela být pro prince dosud nevídaná a dost možná vzrušující novinka. Udělala vlastně pravý opak toho, na co byl princ zvyklý, Třeba zrovna od její sestry Dory, která mu v naivní oddané víře sdělila, že je pro ní čest, když jí v jednom kuse šlape na špičky.

Moje první inspirace tedy zní: dopřejme sami sobě pozornost.
Postavme sebe solitérně do středu svého života. Nehrajme kompars v davových scénách. Neexistuje nic, pro co bychom nebyli dosti dobří. Zdravé sebevědomí je totiž tím nejlepším a nejsvůdnějším stylovým doplňkem.

Inspirace č. 2
Zradí nás maličkosti

Vše se zdá být dokonalé. Účes, šaty, líčení … vše je tak, jak má být.
Jenže pak se něco stane. Jak se také říká, pak se otevřou zadní vrátka … a něco se pokazí. Maličkost zradí celek.

Třeba když je žena, tvářící se jako dáma, nucena okolnostmi si vyzout boty a vykoukne oko na punčoše …, čímž dáma přestane být dámou. (Psala jsem o tom v článku Jak se prozradí, že dáma není dámou.) Skvěle to také vystihl Oldřich Nový, jako emeritní profesor tance a společenské výchovy, ve filmu Světáci, když pronesl:
„Hned jsem poznal, že to jsou ženy nevalné pověsti. Pravá dáma ta vchází do podniku úplně jinak.“
A právě takovou ukázkovou „uniklou“ maličkostí byla pro mne v Popelce scéna se závojem.

Film graduje, ples je v plném proudu, Popelka se po počátečních rozpacích (o nichž ještě bude řeč níže) statečně rozhodne vstoupit. Má krásný účes, šperky, šaty. Vše je na jejím vzhledu dokonalé a propracované, když tu najednou …

Když tu najednou vytáhne odkudsi kus látky, aby si s ním zakryla obličej. A ten se rázem dostává do centra veškeré pozornosti. V těchto několika minutách, možná dokonce vteřinách, se ve filmu odehraje vše podstatné. V opojení tance, během krátkého rozhovoru se uskuteční celý proces princovy proměny. Je to velký třesk, či spíše velký vír, během něhož se kolosálně přepíše budoucnost všech aktérů.
A v tomto momentu, na kterém stojí a padá děj filmu, mi před očima a přes celou obrazovku vlaje látka, která je pomuchlaná, nezačištěná a s otřepenými okraji!

A právě tuhle scénu se závojem, která je pro mne jediným trnem na jinak zcela bezchybném díle, bych chtěla použít jako ukázku principu jak důležité jsou zdánlivé maličkosti. Většina lidí si jich ani nemusí všimnout, ale bystré oko takové maličkosti pozná.
Bystré oko pozná onu díru na palci, oprýskaný lak na nehtech, nevhodně pronesené vulgární slovo, způsob chůze, nevyčištěné boty, vytahané spodní prádlo, odpáranou podšívku. Maličkosti velkého významu, které prozradí, že věci (a lidi) nejsou tím, čím se jeví na povrchu.

Moje druhá inspirace tedy zní: hlídejme si je.
Maličkosti. To jsou totiž naši největší zrádci. To jsou největší nepřátelé našeho stylu. Nikoliv neznačkové věci, nedostatek peněz nebo společenské důležitosti, neznalost trendů, nebo cokoliv podobného, nýbrž uniknuvší, zdánlivě podružné detaily. Maličkosti, na nichž stojí a padá celek.

Inspirace č. 3

Moment přímo archetypální

Nyní se přenesme ještě o kousek zpět, ještě před scénu se závojem.
Popelka stojí před zámkem, už už vchází dovnitř, když vtom ji odvaha zradí a ona zaváhá. Neví, co ji čeká. Je nejistá. A tak na zamrzlém okně vytvoří prstem malé okénko, aby je jím podívala, co se uvnitř děje.

A všichni víme, co uviděla.
Ze všech možných výjevů, které mohla vidět, z celého sálu plného lidí zahlédla zrovinka svou sestru Doru, jak tančí přímo se samotným princem. Dokonce přesně onu jedinou vteřinu, kdy se na sebe oba usmějí, kdy tvoří zdánlivě šťastný pár. Uviděla to nejhorší, co vidět mohla.

Následkem čehož byla její nejistota ještě více zesílena a o to více musela pak samu sebe překonat, o to větší odvahy si musela dodat, aby vešla dovnitř.

A přesně takhle to v životě chodí. Nazvala bych to přímo archetypální situací. Bojíme se a jsme nejistí, což u nás probudí zvědavost. Nebezpečnou zvědavost. Nahlédnout a uvidět víc.

Přeloženo do řeči našich životů – místo, abychom nechali věci s důvěrou a klidem být, tak se pídíme po informacích, pátráme na internetu, necháváme si vyložit budoucnost, hledáme znamení, poptáváme se všude možně, nebo dokonce prohlédneme svým blízkým (partnerovi, partnerce, dětem …) esemesky.
Jenže kdo se moc ptá, moc se dozví. Kdo se moc pídí, dopídí se. Kdo je zvědavý, tak ten něco uvidí.

Uvidí přesně tu nejhorší konstelaci, kterou uvidět mohl. Takovou, která jeho strachy a podezření ještě více zesílí a zhorší. Zpět k Popelce – ne tu z první fotky, kdy se princ tváří znuděně, nýbrž tu druhou, kdy stojí v tanečním držení těsně u sebe a usmívají se na sebe.

Inu, máme, co jsme chtěli. Respektive máme to, čeho jsme se nejvíc báli.

Moje třetí inspirace tedy zní: nedívejme se příliš dopředu a s co možná největší mírou přijetí a beze strachu čelme tomu, co se nám děje, nebo co nás čeká, protože jinak nás život o to víc prozkouší, jinak nám naservíruje, a to vrchovatou měrou, obraz právě toho, čeho se nejvíc bojíme, nebo obecně toho, co vidět nechceme.

A ještě – když už něco vidíme, tak se tím nenechme zmást.
Nenechme se zmást důkazy.
Protože to, co obvykle zahlédneme, je, stejně jako v případě Popelky, jen určitá krátká výseč děje, která nemusí vůbec nic znamenat. Je to pár vteřin, které bývají vytržené z kontextu situace. Popelka také neslyšela celý, poměrně hloupý rozhovor těch dvou, neviděla jeho konec, protože to už k oknu stála smutná otočená zády, kdy princ znechuceně utekl z kola a neomaleně nechal Doru stát samotnou. Uviděla jen těch pár nejvíc zraňujících vteřin mezi tím.

Většinou totiž vidíme jen záblesky situací, jen zastavené momenty dějů, z nichž nemá cenu vyvozovat závěry, natož se jimi nechat znepokojovat. Zamilovaný úsměv prince a Dory jsou podobné posledním záchvěvům slunečních paprsků, po nichž přichází bouře. Jenže tu my nevidíme, protože takové bouře se obvykle nacházejí mimo hledáčky kamer a fotoaparátů.

Zdroj fotografií: Film Tři oříšky pro Popelku