Dalskabáty: aneb hříšná i zapomenutá módní inspirace!

Už jen zcela výjimečně se mi stane, že objevím starou pohádku, kterou jsem ještě nikdy neviděla – a o to větší radost z ní mám. Je to jako když se celý život chodíte občerstvovat k pramenům pitné vody, které, rok po roce, čím déle k nim chodíte, tím více hrozí, že úplně vyschnou A vy pojednou objevíte pramínek úplně nový, nevyčerpaný, nevykoukaný.


Staré pohádky, všechny ty klasiky v čele s Popelkou a v závěsu s princeznami: pyšnými, šíleně smutnými, s hvězdou na čele, se zlatými vlasy …, všechny ty Večernice, třetí princové, Honzové, všichni ti čerti, se kterými nejsou žerty … to jsou pro mne ony zázračné zdroje vody, které jsou, stejně jako sůl, nad zlato. A právě proto je třeba si je dávkovat velmi opatrně a to nanejvýš jednou do roka – aby se neomrzely, aby nás stále naplňovaly svátečním a vzácným pocitem, protože tuším (a každé další vánoce se mi to jen potvrzuje), že nic nového, srovnatelného, už nikdy neuvidím. Jednak proto, že neznám žádnou současnou Šafránkovou, Menšíka, Kemra, Wericha, Kopeckého, Svěráka … a potom také proto, že příběh, který by dlouhé dekády přitahoval stále nové generace, nemůže být jen tak lecjaký. Takový se jen tak od stolu nevymyslí, takový, použiji slova jedné z nejoblíbenějších pohádek, si jen tak nenabrnknete. Takový musí mít hluboké poselství a musí vycházet z jiného pera, než z toho, nad nímž visí nemilosrdný meč sledovanosti. Také jeho postavy nemůžou být jen tak do počtu a měly by ve svých charakterech sdělovat více než to, že se pitvoří a šišlají.

A s vědomím toho všeho, jsem s nadšením usedla k televizi a shlédla starý, ač pro mne nový, televizní film Dalskabáty, hříšná ves aneb zapomenutý čert.
A jak se tak na ně dívám, tak se mi i u nich začalo dít to, co neoficiálně prožívám celoživotně a oficiálně to, s čím jsem na tomto blogu začala právě před rokem u Mrazíka (a poté u Dívky na koštěti), že jsem v pohádkových kostýmech začala vidět inspirativní prvky pro současné oblékání.

Takže pojďme spolu projít některé scény tohoto filmu a sledujme, co módně přínosného nám ukazují:

TV film | 1976

 

Barvy, barvy, barvy

Musím začít pochvalou. že Dalskabáty jsou opravdu vydařenou barevnou paletou. Málokterý film nebo pohádka tak září barvami. A to nejen na ženských kostýmech, ale i na mužských. A oceňuji, že byly použity barvy nevšední, tedy ne primární jako tradiční červená, bílá, modrá, nýbrž barvy druhotné, které vzniknou smícháním primárních – jako například fialová. A právě v tom spatřuji výzvu současnému oblékání – nebrat to první a nejjednodušší, co se nám předkládá, například nesahat ke staré známé bezpečné „přímé červené“, ale hledat její jiné podoby, hledat barvy rafinovanější a komplikovanější: červenou oživenou kapkou modré, která nás stojící před známým červeným světlem semaforu na fádní asfaltové silnici odvede voňavějšími cestičkami roubenými pivoňkami, růžemi a jiřinami.

Nevšední barevné kombinace

Když už jsem u barev, tak musím vyzdvihnout něco, co jde s nimi ruku v ruce, co je vlastně jen jejich použitím v praxi – jejich barevné kombinace. Protože ty jsou zde vskutku excelentní. Přirovnám-li barvu k člověku, tak barevné kombinace jsou jako vztahy. Barevné kombinace jsou jako mezilidské vztahy. A v Dalskabátech jsou opravdu emotivní. Vyhraněné, vybroušené, výbušné, dotažené až na samotnou hranu.
Můžeme zde obdivovat spojení fialové s barvami, které obsahují žlutou: ať již samotná žlutá v odstínu slunečnic, oranžová, hnědá a zelená. Tu pak můžeme ocenit s temně cihlovou, nebo její svěžejší odstín dokonce v sousedství fuchsiově růžové. Za samostatnou pochvalu stojí poslední fotka zapomenutého čerta Jaroslava Moučky v kabátu barvy bordó s fialovými lemy, což je opravdu nezvyklé a vzrušující barevné partnerství.

Pekelná kombinace

Téma barevných kombinací završím něčím. co stojí za samostatný odstavec.
Jak už jsem psala výše – velmi často žijeme v zajetých kolejích a saháme po těch barvách a kombinacích, které jsou všeobecně známé. Až příliš známé, spíše profláklé a kupodivu nebývají vůbec tak lichotivé, jak si o nich myslíme. Jako již zmíněná červená. Pořídíme si ji snadno, mnoho žen (i mužů) k ní inklinuje. Připadá jim temperamentní, nepřehlédnutelná a energizující. Chceme-li ji pak ale s něčím kombinovat, tak se ocitáme v pasti … Co k ní? Co k tak výrazné barvě? A většinou to vyřešíme tím, že k ní oblékneme černou. A myslíme si, jak dobře jsme to zvládli. Jenže chyba lávky. Červená s černou je kombinace přímo vražedná. Přímo pekelná. Pozor na ni.
Dobrý tip ukazují právě kostýmy čertů – přidejte k černé s červenou další barvu: třeba zelenou. Zelenou totiž nikdy nic nezkazíte. Zelená je jako větvička s lístky přidaná ke každému uvázanému pugétu v květinářství.

Barvy, které dělají autoritu

Barvy mají sílu mocného sdělení. Berme to v potaz vždy, když stojíme váhavě ve zkušební kabince a nejsme si s tím fialovým kabátem vůbec jisté. Pořizování barevných oděvů, ač je to v rozporu s celým západním módním světem, by nemělo být nahodilá záležitost ovlivňovaná trendy nebo momentálními emocemi. Barva by měla vždy podporovat naši osobnost a naši výpověď světu o tom, kým jsme.
O konkrétním vyznění a použití barev píšu více v článcích na svém Stylovém.blogu pro předplatitele, ale zde říkám, že například fialová je silná barva autority, kterou pokud v sobě nevnímáte, pak by jste se v ní určitě dobře necítili.
Sám farář Josef Větrovec to ve filmu říká jasně: „Já když si vezmu purpur, tak ze mne bude kardinál.“

S hříšností jako se šafránem

Kovářova žena Květa Fialová to, jako odpověď na nabízenou sklenku vína, říká velmi přesně: „Raději ne, ještě bych provedla nějakou pošetilost.
Jednak je to krásné slovo – tahle pošetilost. Kdo ho dneska používá?
A potom, ve spojení s jejím svůdným dekoltem, vystihuje věta jemnou erotickou náladu celého filmu. Erotično se jím nese jako paprsek páry z hrnců na plotně kachlových kamen, ale nic není řečeno naplno, nic není ukázáno, nic není obnaženo. To jen drobnosti, jako třeba cudné sklopení očí a měkké nazdvihnutí ňader vystupujících z nevinně bílé halenky, určují lechtivý charakter Dalskabátkého příběhu.
A právě takto bychom i my měly zacházet se svou ženskou smyslností. Jako se šafránem, který kovářka dává do jídla, když pomáhá s vařením na faře a s koketním podtónem v hlase odmítá sklenku vína, aby snad potom, nedejbože, neprovedla nějakou pošetilost ….

 

Mladé dívky zdobí mládí

Říkávala nám na střední škole profesorka Krylová a my jsme to braly jako frázi usedlé ženy, která nám zřejmě závidí naše mládí, naše vlasové kreace (psal se tehdy konec osmdesátých let, tak není třeba více dodávat) a ani našemu výraznému líčení nepřeje. Dnes já sama říkám totéž – třeba právě když vidím mladinkou Janu Paulovou, kterak je krásná jen tím, jaká je – mladá. Že mládí není třeba ničeho zvenku, že si stačí samo, že jiskry v mladém oku, vyživený lesklý vlas a kyprost pokožky jsou tím nejhezčím módním doplňkem.

 

Geniální technika úvazu

Ve dvou scénách má Jiřina Bohdalová na sobě dva různé velké šátky, které má kolem sebe ovázané. A řeknu vám – věřte, že to není úvaz jen tak ledajaký, je to úvaz přímo geniální.
Ve chvíli, kdy vám bude v tílku nebo tričku zima a ve svetru či mikině horko, což je vlastně většina našeho času, tak zkuste vzít jakýkoliv velký šátek a uvázat si ho stejným způsobem: špičky za krk nahoru na záda, pak překřížit na prsou a konce spojit opět vzadu – na bedrech.
Čeho tím docílíte?
Zahřejete ty nejdůležitější, nejcitlivější a k prochladnutí ty nejnáchylnější oblasti: zadní stranu krku, trapézy, klíční kosti, prsa, pupík a bederní část páteře. A ostatní periferní části mohou zůstávat vzdušně odhalené. Výsledek: nikdy neprochladnete, řečeno jazykem filmu: neofoukne vás a přitom se nebudete cítit přehřátě. Dojde k užitečnému kompromisu bezpečného nezchoulostivění.

Plus dvě hlášky, které se (ženám) mohou hodit

A na závěr bych si ještě dovolila citovat dvě hlášky hlavní hrdinky Mariány Plajznerové řečené Plajznerky. Myslím, že by se nám (ženám) mohly hodit:

„Nejlepší je, když si ženská vystačí sama.“

a

„Nevím, čím to je, ale kolikrát je ženská jak za groš kudla
a dostane chlapa, kterej by moh skály lámat.“

Ano, čím více si toho ženská dokáže udělat sama, tím méně, nebo méně zdatného, muže potřebuje (a dostane). A já si myslím, že ideální řešení se nachází někde mezi tím. Žena by se měla naučit postarat se sama o sebe, nelpět na tom, že bez partnera to nejde, být šťastná i sama se sebou (protože nikdy nevíme, co nás může čekat za příštím rohem), ale když už chlapa má a chce si ho ve štěstí a vzájemné spokojenosti udržet, tak by si tyhle dovednosti měla nechat pro sebe.

Pf 2023