Jednou ze služeb, které nabízím, jsou konzultace stylového sebepoznání. Na židli pravdy u okna mého ateliéru, mezi desítkami, možná spíše mezi stovkami oděvů, šátků a doplňků procházíme s klientkou ruku v ruce dobrodružnou stezkou, na jejímž konci je zjištění „kým jsem“, co jsem „stylově zač“. Není to však jen cesta za pouhým oblečením a barvami, je to i vzrušující putování za poznáním sebe samé. Jak to kdysi řekla jedna má zákaznice: „Rozděluji svůj život na období před konzultací a po konzultaci.“

A protože nabízím také variantu, kterou pracovně nazývám „pro spřátelené osoby“, stává se i to, že se ozve žena – matka, která by ráda přišla s dcerou (s dcerami). Nebo se sestrou, která bude mít narozeniny a ráda by jí stylovou konzultaci koupila jako dárek.

To je všechno pěkné: ženy, matky, sestry …., které chtějí dopřát stylové sebepoznání svým blízkým. Zainvestovat a obdarovat něčím, co má pomoci vymanit se z frustrující mašinerie chybných nákupů a k lepšímu sebepoznání.
Bohužel dnes už těmto zájemkyním musím říkat – NE.
Není v tom žádná vybíravost či nechuť vyhovět. Je v tom má zkušenost. Dříve tomu totiž tak nebylo, dříve jsem tyto konzultace poskytovala. A právě proto, že jsem je poskytovala, dnes říkám NE.

Nebo ještě jinak. Vždy jsem tušila, jak se trefně říká – cítila jsem v kostech – že to není dobré – radit mladým dcerám, které byly v dobré víře přivedeny svými matkami, nebo dělat konzultace jako službu, kterou žena dostala darem, tedy zdarma.
Někdy okamžitě přímo na konzultaci, jindy až časem, se mi toto nerespektování mého vnitřního pocitu, že to nemám dělat, potvrdilo. Takže dnes už mám ve svých obchodních podmínkách jasně a stručně napsáno, že:

• Na konzultace nevystavuji dárkové poukazy. 

• Minimální hranice věku konzultace stylového sebepoznání je 21 let.

…

Proč – ne dárkové poukazy?
Protože – nefungují!

Možná to znáte, možná jste to sami zažili se svým dárkovým poukazem, ať darovaným někomu druhému, nebo s tím, který jste sami dostali – třeba do restaurace, na masáž, nebo na jinou službu. Já to tedy znám.
S poukazem je to totiž jiné, než když tam jdeme za své. Už jen to prosté – udělat si na akci čas – je trochu stresující. A kde že to má být? Hledáme na kartičce adresu provozovny. Jejda, takhle daleko, pomyslíme si. No, děkuji mnohokrát, říkáme, ale už teď nás skličuje termín platnosti poukazu.
Výjimkou nebývá ani to, že otočením kalendáře s hrůzou zjistíme, že příští týden už poukaz vyprší a nám se to ani jeden den zrovna vůbec, ale vůbec, nehodí. Tak hledáme na poukazu telefonní číslo a zkoušíme volat, zda by nám platnost prodloužili; což někdy jde, ale někdy také ne. A tak nakonec někde čas uškudlíme. Přece to nenecháme propadnout. Ovšem ta trocha nelibosti, se kterou se na akci vydáváme, se nás po celou dobu už jen tak nepustí a na prožitku se nutně podepíše.

Nebo opačně – s vědomím toho nejlepšího poukaz darujete a pak se, záleží na diplomatičnosti obdarovaného, přímo nebo pokoutně dozvíte, že to nebylo nic moc. Že obsluha byla nepříjemná, hudba moc hlasitá … použiji-li hlášku ze známého večerníčku: „Že kyselo bylo moc kyselý a bramborák moc bramborovej.“

Když jsem měla svůj kamenný obchod, dárkových poukazů jsem prodala na stovky a tak dobře vím, s jakým brbláním, často až se znechucením, ho pak obdarovaní uplatňovali. A fakt si musím vybrat celou částku (500,-?!) najednou? A nevyměníte mi ho za peníze? Výjimkou nebylo ani, až hořce upřímné: U vás se mi nic nelíbí.

A proto já žehnám penězům!

Ničeho si totiž tolik nevážíme, nic si tak neužijeme, jako to, co si sami zaplatíme.
Proto dnes, když jsem se dopracovala k tomu, že jsem sama svou vlastní paní, si dovoluji říci dárkovým poukazům své velké Sbohem, ačkoliv jsem zdánlivě sama proti sobě a připravuji se tím o velké peníze.
Na konzultace stylového sebepoznání dárkové poukazy nevystavuji.
Potřeba dozvědět se něco o sobě, chtít pracovat na svém vzhledu, potažmo na svém životě, musí vycházet pouze z vlastního hlubokého přesvědčení. A to že si na něj sama našetřím, svědčí o tom, že jsem připravena tyto informace získat a do svého života aplikovat. Potřeba konzultace stylového sebepoznání musí vycházet z vlastního rozhodnutí a z vlastní iniciativy – nelze ji darovat.
Kdo platí, kdo vytáhne peníze ze své vlastní kapsy, ten je připraven.
Funguje totiž jen to, co si sami zaplatíme!

Proč – ne děti a mladiství?
Protože – zkušenost je nesdělitelná.

Tím jsme se plynule dostali i k dětem a mladistvým. U nich platí to samé. Děti, stejně jako obdarovaní, si za službu neplatí. Dostávají ji od rodičů. A tudíž nelze očekávat, jednak žádné valné nadšení, jednak ani žádný valný výsledek. Znovu připomínám – co si člověk nezaplatí, to nefunguje a toho si neváží. Stačí, abych zavzpomínala. Jako by to bylo včera, slyším svou dceru v teenagerském věku, téměř až vyčítavě, co si dovoluji se jí vůbec ptát: „No, nevim kde ten telefon je, asi jsem ho nechala při obědě v jídelně. Nebo v autobuse.“

…

Několikrát jsem to zažila, matka mě pozorně sleduje, konzultace byl její nápad, ale zároveň moc chce svou dceru dobře nasměrovat, chce jí pomoci. Chce jí ušetřit léta omylů, léta hyzdění se. Jenže mladá dcera o to nestojí.
Co já vidím zřetelně, matka nevidí vůbec.
Já pro dceru nejsem šance a poradkyně, ale jen nějaká ženská, kterou matka platí a která jí pravděpodobně bude rozmlouvat, aby nosila to, co ona právě teď nosit chce.
Matka nasává moje informace a dcera je ignoruje. Nepřijímá to, co jí říkám (to, co je tak zjevné, že to musí vidět snad úplně každý), že je krásná a éterická a že k její až vílí křehkosti se opravdu ty těžké martensky a tlustá flanelová košile nehodí. Jen protočila panenky a zatvářila se, že ona ví sama dobře, co jí sluší a že je tu jenom kvůli matce. Měla jsem sto chutí zvednout ji ze židle a poslat, ať počká v autě, ať si ten čas u mne v ateliéru užije maminka naplno pro sebe, když už to stejně platí.

...

A první, co jsem udělala, když se za nimi zavřely dveře, bylo to, že jsem zasedla k počítači a zpřesnila své obchodní podmínky o dva body. Už žádný teenager. Už žádné zdarma.

Nenechte se mýlit, nemám to ani dceři, ani matce za zlé. Všechny tři jsme se na téhle situaci podepsaly rovným dílem. Já svou neupřesněností pravidel, dcera tím, že jela někam, kam už dopředu věděla, že jet nechce a matka svou touhou páchat dobro tam, kde ho po ní nikdo nevyžadoval.

Klidně ať na stylovou konzultaci přijdou matka s dcerou (je to dokonce nejčastější a má nejoblíbenější varianta), ale prosím, ať jsou to obě dospělé, zralé a o finanční částku se rovnoměrně dělící ženy.

Takže jako v restauracích můžeme číst nápisy, že mladistvým nenalévají, tak já zase – mladistvým neradím. A peníze jsou jen půlka důvodu.
Druhým, a možná že mnohem důležitějším je to, co říkám v nadpisu – že zkušenost je nesdělitelná. Nemohu mladé dívce sedící přede mnou, která v životě ještě nic nezažila, odhalit vše dopředu. Nelze jí říci: „Ty to máš tak a tak, tohle je tvůj styl, tohle ti sluší, tohle ne a tohohle se úplně vyvaruj!“ Mladým dívkám nelze říct kým jsou. To bych je okradla o dobrodružnou cestu, na které nejprve musí (často pracně a bolestně, ale bez toho to nejde) zjišťovat, kým nejsou. Nemůžu je ochudit o všechny ty excesy, omyly a přešlapy. Je to jako by si přinesly knihu, tlustou detektivku plnou zvratů a napětí, a já jim v dobré víře, abych je ušetřila tak dlouhého a namáhavého čtení, dopředu prozradila, kdo je vrah.

Každá nová verze jejich stylu jim přináší nové prožitky. Je dobré vyzkoušet si v ranném věku všechno možné (protože neodžijí-li si to teď, potká je to později v dospělosti, což je mnohem smutnější podívaná) : vzhled rebela, vagabunda, alternativce … Všechny ty růžové vlasy i dready, sukně zametající podlahu, tlusté černé mikiny i děravé punčochy.
Vím, nám matkám se na to někdy velmi těžce dívá, vždyť to ještě včera byla tak sladká holčička a dnes vypadá jako hastroš, ale věřte, že čím více se jim bude bránit, tím více a urputněji se do toho obují.
Nechme je, podobně jako to mají herci v divadle, vyzkoušet mnoho rolí, kostýmů a převleků, aby samy poté vše odložily a objevily svou přirozenou ženskou podobu. (Braňme jen, když půjde o invazivní a nevratné zásahy do těla. Vše ostatní – co se dá svléknout, sejmout, smýt a ostříhat – přijměme.) My lidé se totiž neumíme poučit z rad, nýbrž pouze jen z vlastních prožitků.

Zdroj foto: Pipi dlouhá punčocha, Pinterest.com