Aniž bych to dělala cíleně, pozoruji lidi kolem sebe. Je to součást mojí práce, kterou od běžného života neodděluji, ale naopak, která se mi s mým životem naprosto promíchala. Jako když zmáčknete tlačítko Start a mixér vám v pár vteřinách z červených jahod a bílého mléka udělá světle růžový koktejl.
Sleduji spoustu jevů zároveň. Sleduji tělesné schránky, oblékání, i lidské chování.

Tento článek mi ležel v šuplíku konceptů už velmi dlouho a vždycky ho v cílové rovince, před rozhodnutím dokončit a publikovat, jiný předběhl. Nějak se na něj stále nemohla dostat řada. A dnes, když ho dokončuji, tak už chápu, proč tomu tak bylo. Protože ještě donedávna jsem co do seconhandového prodeje byla pouze na straně kupujícího, na rozdíl od dneška, když už mám zkušenosti i z druhého břehu. Dnes už se zabývám i jeho prodejem.

Oceňuji, že některé povedené a nadčasové kousky vyrábí firmy stále dokola, že s novou kolekcí nezmizí z nabídky. Jako třeba tílka se širokými, krajkovými ramínky v Promodu.
Tahle tílka jsou dokonce jedním z mých vůbec nejnošenějších svršků. A to po celý rok, od jara do zimy. A tak jsem se nedávno rozhodla jít si pro nové, pro to samé.

Představte si, že jste u moře. Že stojíte na útesu a chystáte se skočit do vody. Vidíte pod sebou dokonale se lesknoucí hladinu v nejvyšších vibracích stříbřitých odstínů. Odrazíte se a skočíte! Sotva projdete rozhraním vzduchu a vody, začnete se propadat do tichých hloubek. Zprvu procházíte ještě dosti vysokými jasnými tóny, které se brzy začnou měnit v tmavší. Jak tak klesáte hlouběji a hlouběji, voda tmavne a intenzita barev nabývá na síle. A když se ocitnete až na samotném dně, tak je jisté, že se nacházíte na nejtemnější úrovni vodní barevné palety.

Velmi se mi líbí slovo Matrix a vypůjčila jsem si ho do svého slovníku. Dokonale vystihuje situaci, o které chci právě psát. Situaci, která se týká nás žen.
Matrix je totiž obraz, kterému říkáme realita. Realita, o níž si mylně myslíme, že je to pravda! Ještě jinak řečeno – Matrix je uměle vytvářená realita vydávaná za skutečnost. A nemusíme se dívat jen na sci-fi filmy, abychom něco takového uviděli. Stačí jen být ženou v dnešní době.

Nedávno jsem se v jedné knize dočetla úžasnou, pravdivou a vše vystihující větu o stylu: "Znát sama sebe je znát vzdálenost mezi svým vysněným já a svým skutečným já." A to je velká pravda.

Je neděle večer šestnáctého července, léto v tom nejhezčím období a já s notebookem v ruce a se skleničkou vína usedám na pohovku k televizi. Dávají totiž Chalupáře. Miluji je. Je to pro mě symbol léta, symbol pohody, nekomplikovanosti života a krásné obyčejnosti. Ale protože je znám už za ta léta nazpaměť, tak jsem si myslela, že je budu sledovat spíše jen tak „na půl oka“ jako příjemnou kulisu a více se budu věnovat svému úternímu článku.

Byla jsem na „dámském“ bazaru. Každá si tam mohla pronajmout stoleček a prodávat svoje věci – oděvy, obuv, doplňky, kabelky a šperky.
Miluji to! Tuhle atmosféru módy, trhů, takovéto hledání, probírání, hadříky, štendry a ramínka. Užívám si to. Včetně pocitu vděčnosti za každou takovou akci. Dětských bazárků je všude jak hub po dešti, ale největší objem nenošených a zbytečných věcí není mezi dětmi, ale mezi ženami! Prostě díky za všechno, co bojuje proti plýtvání, hromadění a co pootočí pomyslným kruhem nenošených věcí v našich skříních.

Dnešní článek byl tak trochu mimo plán. Měla už jsem téměř dokončený jiný, ale právě jsem viděla něco, co stálo za změnu plánu. Seděla jsem v předzahrádce restaurace a jak to tak často dělávám, při bílém polosuchém pozoruji kolemjdoucí ženy, jež jsou pro mne bohatým zdrojem inspirace. Sleduji je svým typickým úhlem pohledu, který snoubí krásu, tělo a módu. A dnes se obzvlášť zadařilo, protože se mi před očima odehrála velmi zajímavá promenáda s jedním silným společným prvkem.