Řeknu vám to na rovinu. Přestože prakticky celý svůj produktivní život pracuji s oděvy a stylem, tak (oficiální) módu ani moc nesleduji. Možná, že to „ani moc“ je ještě dost silný výraz. Vlastně ji nesleduji skoro vůbec. Nekupuji si módní časopisy, nenavštěvuji módní přehlídky, ani je nesleduji na Youtube, neznám modelky jménem (kromě té nejslavnější hrstky z devadesátých let) a z módních návrhářů a módních domů znám jen ty opravdu kultovní.
Velmi dobře to ilustruje jedna drobná příhoda.

…

Nedávno jsem otevírala malý balíček, který jsem si objednala na bazaru vůní Arome.cz. Ze změti úzkých papírových proužků skartovacího stroje opatrně vyndavám parfém Classique ve tvaru ženského torza v legendárním obalu – ve stříbrné plechovce vypadající jak masová konzerva. Zahlédl to manžel a ptá se, co že to je za zvláštní vůni? A já, místo abych byla potěšena jeho zájmem, jsem ho nehezky odbyla:
„A ty si myslíš, že to budeš znát? Vždyť ty znáš z módních domů jen Chanel a ten to zrovna není.“
Přesto si ale trval na svém, tak jsem mu stroze odpověděla:
„Jean Paul Gaultier.“
A jeho reakce mě překvapila. Řekl totiž:
„Jean Paul Gaultier? Toho zná přece každý. Je to ten, co navrhoval špičatý korzet pro Madonnu, ne?!“
A mně spadla čelist.
„Ano. To je on,“ pokorně a trochu zahanbeně jsem jeho znalost potvrdila.
A touto drobnou historkou chci jen stvrdit to, co jsem psala na začátku, že moje znalosti současné módy nejsou nijak světoborné. Skoro bych řekla, že průměrné. Že nevím zas tak o moc víc, než ví můj manžel.

A přesto si dovolím tvrdit, že oděvy a doplňky miluji, že umím poznat, komu co sluší, co je kvalitní a vkusné a vydělávat si tím na živobytí.
Móda a styl to totiž není jen to, co teče ze shora dolů, od tvůrců skrze média a obchody k nám do skříní – podobně, jako když do našich domácností z elektráren posílají elektrickou energii.
Móda a styl je všude kolem nás. Je to vše, co nás obklopuje. Je to jako vzduch, který dvacetčtyři hodin dýcháme. Jsou to lidé na ulici. Jsou to fasády domů. Je to osázení záhonů v parcích. Móda se projevuje na vzhledu aut, vývěsních štítech obchodů a když půjdu až do krajnosti, tak je to nakonec i vzhled hřbitovů a náhrobků (jak jsem o tom psala ve svém posledním článku na Stylovém.blogu pro předplatitele).
Styl lze zkrátka číst a čerpat všude. A pro mne je jedním z těch nejbohatších a nejnapěchovanějších zdrojů inspirace módy a stylu svět kinematografie.
A proto si právě teď dovoluji pozvat vás na společnou procházku. Pojďme se spolu podívat na jeden z „nejprofláklejších“ a přesto stále nejvíce sledovaných pohádkových příběhů právě uplynulého vánočního období. Pojďme spolu prozkoumat ruského MRAZÍKA jako obrovský a úchvatný zdroj módní a stylové inspirace.
Zde je první část mých postřehů:

Co vidíme:
Ivan se vydává do světa, jak sám říká – nevěstu si vyhledat.
„Ta musí být jak jarní květ, jinak budu radši sám.“
A skutečně vidíme, jak se mu sličné dívky samy staví do cesty a nabízejí se.
Jedna jako druhá jsou štíhlé, upravené, ve svých nejlepších šatech, ozdobené doplňky a šperky.

Co si z toho můžu vzít?
Držet se časem prověřených pravidel, že žena má o sebe pečovat a má vypadat „hezky“, tedy „jako žena“. Ať si trendy podvrhují modelky, které vypadají jako podvyživené podivné bytosti balancující na tenkém mezipohlavním ledu, v botách s těžkou podrážkou a s dírami na kolenou, tak věřte, že muži mají rádi  starou dobrou klasiku. Ženu ženských tvarů, upravenou a ozdobenou. Muži mají rádi, když vidí, že se žena chce líbit. Že si lakuje nehty, že se krášlí šperky, že si líčí rty. Líčí je vlastně velmi hezké a vzrušující slovo. Líčíme pasti a léčky a stejně tak si líčíme oči a rty. Líčení je vlastně taková nenápadná hra na svádění a lákání. A tyhle hry muži hrají velmi rádi!

Co vidíme?
Ivan je spokojen se svým vzhledem a zálibně se prohlíží v zrcadle. Říká doslova:
„Nevypadám já věru zle. Zkrátka chlapec, jak má být.“

Co si z toho můžu vzít?
Usmívejme se také na sebe do zrcadla a zrcadlo nám bude na oplátku ukazovat usměvavou a milou tvář. Budu-li se mračit, bude se i zrcadlo (potažmo svět) na mne také mračit. Budu-li se sebou spokojená, budu-li se sobě líbit, pak budu vyzařovat spokojenost a sebejistotu, která mne bude krášlit víc, než-li nejdokonalejší make-up.
Vím, že to zní jako stokrát omletá fráze, ale opravdu to tak je. Což je přece báječná zpráva, ne? Skvělý vzhled prakticky zadarmo. Jak se také říká – úsměv je za jedny peníze. Nebo také slogan, který by měl být zarámován ve zlatě a vyvěšen v každé dámské šatně:
„Nejde o to, co nosíme, ale jak to nosíme.“

Co vidíme?
Obraz ze scény, kdy Nasťa prvně potkává Ivana. Zalévá suchý pařez, jak jí macecha poručila a nečekaně ho odbývá. Jednak tím, že „nemá čas si s ním povídat“ a také tím, že mu mile, ale upřímně vmete do tváře ono ikonické „chvástat se neumím“.

Co si z toho můžu vzít?
Nejprve opět trochu fráze, která sice zní poněkud agitačně, ale věřte, že pokud od této zabarvenosti velkoryse odhlédnu, tak opět musím jen potvrdit, že vlastnosti, jakými jsou skromnost, laskavost, upřímnost a pracovitost, charismatu a ruku v ruce s tím i osobním stylu velmi pomáhají.

Ale abych nezůstala jen v nehmotné rovině, vidím i jeden hmotný, módní a inspirativní prvek. Červený šátek. A z něj vyvozuji radu:
Nebojme se použít na doplňky (šátky, čepice, šály, rukavice, kabelky …) jasné barvy! Základní, klasické, univerzálně použitelné – jakými jsou třeba černá, nechme velkým kusům, které tak často neobměňujeme, jako například kabáty a bundy, ale výsledný outfit zpestřujme právě barevnými doplňky.

Co vidíme?
Nasťa podává své sestře umělý cop, aby se více zalíbila potenciálnímu ženichovi.

Co si z toho můžu vzít?
I když tím nechci striktně tvrdit, že žena má mít dlouhé vlasy a že jí nemohou slušet i krátké, tak se přece jenom jemně přikláním k názoru, že „na těch delších něco je“. A se vší úctou k ženám typu Annie Lennox tvrdím, že delší vlasy jsou skrytým sexuálním symbolem, že působí ženštěji a že ve většině případů je muži na ženách preferují.
Dnes už jsem opatrná ve tvrzeních, že kvalitu svých vlasů můžu nějak výrazně změnit. Do jisté míry je to možné, ale vždy je to v rámci daných dispozic. Absolvovala jsem hned několik různých kurzů, abych si nakonec a s odstupem potvrdila právě jen to výše zmíněné, to „do jisté míry“. Moje vlasy vždy budou řidší a problematičtější, ať se o ně starám metodami západními, či sofistikovaně alternativními, než-li husté a tvrdé vlasy mé sestry, která pro ně nedělá víc, než že si kupuje běžný šampon a běžnou barvu v řetězci.
Ale chci tím říct, že ať už se nacházíme na jakémkoliv místě na stupnici kvality vlasů, tak je možné si vytvořit slušivý polodlouhý účes, který bude k nám ženám vždy o něco lichotivější, než-li účes krátký, pánský.

Co vidíme?
Vidíme přehnaně nalíčenou Marfušu. Vidíme bledý „pleťový podklad“, hutné černé obočí a rudé tváře. Jinak řečeno – vidím trend!

Co si z toho můžu vzít?
Informaci o tom, že trendy (ve většině případů) nefungují. Že trend je vždy velmi poplatný době a aktuálnímu vkusu a že z časového odstupu, se může jevit nelichotivě a až velmi směšně.
A konkrétně: zvláště pak pozor na obočí! Právě obočí je jednou z nejvíce citlivých partií na svévolnou změnu. Už z deseti metrů můžete v mžiku na ženě přicházející k vám, na níž cítíte něco „divného“, vyhodnotit, že ona chyba se nachází právě v obočí. A kupodivu je hrubší chybou změna směrem do jeho zvýraznění, zvětšení, dokreslení a „dotetování“, než-li směrem do jeho zmenšení.

Co vidíme?
A jako dnešní poslední pozastavení jsem zvolila záběr, kdy již otec odvezl Nasťu do lesa napospas svému osudu a matka starostlivě zahání do chalupy svou dceru, aby se nenachladila. A při tomto prudkém pohybu se jí vyhrnuly šaty a odhalily se její boty. Upřesňuji – její úchvatné boty. Takové, kdybych viděla v obchodě, neváhala bych ani minutu.

Co si z toho můžu vzít?
Ano, kdybych přesně takové viděla v obchodě, tak by jistě byly:

• Kožené. Jak jinak. Žádné umělé materiály a náhražky, jen reálná, bytelná a nestárnoucí kůže, která léty zraje jako archivní víno.
• Pohodlné. Jak jinak, když v nich má žena chodit celé dny a mají být, pravděpodobně, jen jedny jediné. Macecha jistě nechodila do obchodů, kamenných či virtuálních, z rozmaru a pro náplast na nedostatek jiných kvalit ve svém životě.
• Nositelné. I když mají slušivý podpatek (co si budeme nalhávat, podpatek je prostě slušivý), tak jde o podpatek mírný (odhaduji tak 5 centimetrů), široký a stabilní.
• Kreativní! Zelené tělo a červený podpatek je naprosto dechberoucí kombinace. Taková kombinace vzbuzuje příjemné napětí, vykazuje velkou míru originality a designérské kreativity.
• Jedinečné! Kolik bych toho v těchto botách musela nachodit, než bych potkala další ženu ve stejných?

Tak a to je pro dnešní – první část – zamyšlení se nad ikonickou pohádkou Mrazík z hlediska stylu a módy vše. Děkuji vám za pozornost … a brzy u druhého dílu na-shledanou.