Píšu o tom neustále. Že je třeba k oblečení přistupovat zodpovědněji. Nebýt pouhou loutkou, která nakupuje v nevědomosti a strká hlavu do písku před tím, jak současný, nejen módní, marketing se ženami manipuluje.
A z toho plyne, že jsem velkou propagátorkou „druhého života oblečení“. Už ani nevím, kdy naposledy jsem koupila novou věc (výjimečně si koupím nové boty) v „normálním“ obchodě, tedy v obchodě z první ruky.

Všimli jste si toho, že když jste na dovolené, tak se na jakoukoliv příležitost, na kterou se chystáte vyrazit, ať již je to výlet, večeře, procházka městem … velmi snadno obléknete? A nejen snadno, ale i vhodně, rychle, pohodlně a účelně? Já na to myslím na každé své dovolené. Říkám si, že takhle bych to vlastně chtěla mít i doma. Přesně jako na dovolené!

Myslím, že jsem byla jedna z prvních, která si v roce 2015 bez velkého váhání  koupila knihu Zázračný úklid od Marie Kondo. Byla jsem tehdy ve fázi svého „životního generálního úklidu“ a tak nějak intuitivně jsem tušila, že úklid v duši a úklid v domě, nebudou mít k sobě příliš daleko. Tehdy jsem si z knihy vzala především to, že nepotřebuji doma schraňovat věci, které mi neslouží, ale které mi do té doby „bylo blbý vyhodit“.

Řekla mi servírka v kavárně, kam občas chodím na obědy, když jsem jí potvrdila, že jsem to opravdu já. Ta, ke které chodí její kamarádka cvičit jógu.
„Ano, já to vím, že tak nevypadám, ale je to tak,“ odpověděla jsem jí.
Jógu jsem vystudovala, mám to ve svém živnostenském listu a lekce vedu už více než deset let. Servírka se usmála a odešla obsluhovat ostatní hosty.

Včera večer jsem se na ČT Art dívala na záznam divadelní hry Hrdý Budžes a přestože jsem to už viděla mnohokrát, a to i přímo v divadle, i knihu jsem četla, tak jsem  tam objevila novou životní souvislost. Stalo se tak přesně ve chvíli, kdy si Bára Hrzánová alias malá Helenka Součková nasadila na hlavu punčocháče a začala předvádět zpěvačku Milušku Voborníkovou.

Jsem v hotelu v Mariánských Lázních, kde vedu svůj vikendový pobyt se cvičením (ženské) jógy. Je právě sobota večer a já jdu ztichlou hotelovou chodbou. Vracím se z baru u recepce, kde jsem si sebou na pokoj koupila dvoudecku bílého vína. A jak tak pomalu kráčím, míjím dveře ostatnich pokojů. A rozpoznávám, že za většinou z nich slyšim jednu a tu samou hudbu. Známou hudbu.

V krátké době jsem jednu podobnou myšlenku zaslechla hned ve dvou poměrně odlišných filmech. A to hned těsně po sobě. Prvním z nich byla sladká (a předvídatelná) americká komedie Prázdniny, která mně nalákala svým obsazením (Kate Winslet a Jude Law), ale ve výsledku se mi líbila vlastně jen díky myšlence, o které se chystám psát.