Ze swapu jsem si odnášela celý štos starších čísel časopisu Marianne. Směnila jsem je za svou nepoužívanou kosmetiku. Časopisy si ráda prohlížím, ale nechce se mi za ně utrácet. Bohatě mi stačí ty z druhé ruky. Stejně se v nich píše pořád to samé. S časopisy je to podobné jako se to říká o módě: že je jako sud, do kterého se vrší trendy a když se sud zaplní, tak se jen otočí a jede se to celé nanovo.

Věta, která byla řečená v detektivním seriálu Mělas to vědět (v hlavních rolích Nicole Kidman a Hugh Grant), který rozhodně doporučuji ke shlédnutí. Je dramatický, napínavý i estetický napohled (myslím seriál, ne Hugh). Je to psychologický příběh o obratu poklidného života do zlého snu nejistoty a navíc módně velmi inspirativní a vkusný.

Před pár dny jsem si v naší obecní schránce na časopisy „Přečti a vrať“, u které se zastavím vždy cestou z ranní procházky, vzala jedno odložené číslo časopisu Vlasta (17/2022). Doma jsem si pak udělala kávu a posadila se s ním ke stolu. A aniž bych se na něj nějak příliš soustředila, spíš jsem jen tak zběžně listovala, pročítala nadpisy, prohlížela obrázky, až jsem došla ke stránce, zřejmě pravidelné rubrice, otázek a odpovědí známým osobám.

„Chci být více ženská!“ je jedno z hlavních zadání mých klientek stylového sebepoznání. Je to jedna z nejčastějších odpovědí na mou otázku: „Proč jste tady?“
A když po úvodním šálku čaje a teoretickém rozboru barevné typologie a barevné hloubky přijdou na řadu jejich oděvy, které si s sebou na konzultaci přivezly, shledávám, že jde většinou o věci, které byly pořízeny právě na kompenzaci tohoto nedostatku vlastní ženskosti: éterické šály, dlouhé sukně, květované halenky a spousta bižuterie.

Po dlouhé době jsem udělala výjimku a přidala jsem se k manželovi, který seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi na zábavný pořad Karla Šípa Minišou.
Zábavné „rozhovory“ nemusím už z principu. Nemohu se zbavit divného pocitu z toho, že dva nebo více lidí sedí u stolku, baví se a v hledišti tomuto jejich bavení jen tak přihlížejí více než desítky lidí (a u obrazovek pak další miliony).


Svůj letošní pravidelný víkend s jógou jsem místo obvyklého května naplánovala až na začátek září. Jsem obezřetná a termín skupinového cvičení v hotelu na jaře mi letos připadá ještě jako nereálný. Pravidelně, už více než pátým rokem, se koná na stále stejném místě, v hotelu Krakonoš uprostřed přírody na okraji Mariánských Lázní.
Párkrát mě sice napadlo, že bych změnila místo a zkusila najít i něco jiného, jenže to nikdy nedopadlo. Hlavně asi proto, že nejsem přítelem hledání. Věřím, tedy spíše jsem si tím jistá, že vůlí hledání málokdy něco najdeme.

Ještě dříve než se s klientkou, která ke mně přijde na konzultaci stylového sebepoznání, pustíme do akce samotné, pokládám pár úvodních otázek. Tedy úplně nejdřív požádám, zda-li bychom si mohly tykat, protože během tří nebo čtyřhodinové konzultace prostě nejde nenavázat osobní vztah, a poté se ptám na to, co od této konzultace žena očekává, co by měla ráda vyřešeno, jaký problém v souvislosti s oblékáním pociťuje. A obvykle slýchám velmi podobné odpovědi: