Dnes to ještě nebude pokračování článku o Popelce, který jsem minulý týden avizovala, ačkoliv jsem jednu fotku z tohoto filmu použila. Tento článek je, řekla bych, takovým mezičlánkem mezi dvěma Popelkami.
Inspirovalo mě k němu to, co jsem poslední dobou až příliš často slýchávala kolem sebe. Kam jsem přišla, tam to znělo. Co? Jaká je dnes hrozná doba. Notovala si o tom prodavačka se zákaznicí v papírnictví, kam jsem šla pro jistotu doplnit vánoční balící papír. Říkal to pán ve vinotéce, když jsem kupovala Veltlínské zelené ke kaprovi. Mluvili o tom i v řeznictví, kde jsem stála frontu na špekáčky, abych z nich vyrobila utopence, naložila je do pěkných sklenic, opatřila etiketou a obdarovala jimi muže v naší rodině. Tvrdili to i někteří příbuzní na Boží hod ještě předtím, než jejich slova konečně utnula svíčková s brusinkami a karlovarským knedlíkem.

Do těchto diskusí zásadně nevstupuji. Jen soucítím a myslím na slova Ježíše, což se zvlášť v tomto vánočním čase hodí: „…neboť oni nevědí, co činí.“
Neboť oni nevědí, jak sami sobě tímto způsobem smýšlení ubližují.
Chápu, o čem mluví a jak to myslí. Také tady žiju a podnikám. Vytápím velký dům, mám tam pracovnu, ateliér, tělocvičnu. Také chodím nakupovat. Ale na rozdíl od nich, bych si netroufla stěžovat si, jak hrozná je dnes doba.

Hlavně proto, že si to nemyslím. Doba není hrozná. To my jsme jen dlouho žili v blahobytu a pokládali ho za samozřejmost, kterou si dnes nárokujeme a úplně zapomínáme na to, jak těžce se žilo všem generacím našich předků.
Stačilo by, kdybychom se jen o trochu pozorněji podívali na to, na co už se stejně v těchto svátečních dnech díváme. Na všem dobře známé vánoční pohádky a filmy.
Chtěli byste to dnes také tak?

Chtěli byste prát prádlo ručně ve studené vodě v řece?
(Tři oříšky pro Popelku)

…

…

Chtěli byste dostat deset let natvrdo třeba jenom za to, že při hraní karet řeknete
„sedm kulí jako v Sarajevu“.
(Dobrý voják Švejk)

…

…

Chtěli byste palicí do hlavy místo narkózy, když vás bolí zuby – jako v případě Rudolfa II., nebo kleště a kováře – jako v případě ostatního lidu?
(Císařův pekař)

Chtěli byste se ráno probudit s tím, že se „rukuje“, že je mobilizace,
že právě vypukla první světová válka?
(Dobrý voják Švejk)

…

…

Chtěli byste, aby vaše děti říkali učitelům „soudruhu“, nebo aby se zavřely hranice na západ a vy jste dvacet let neviděli své příbuzné?
(Pelíšky)

Chtěli byste podpultové zboží, fronty a obchody zející prázdnotou?
Stačily by vám pod stromečkem plastové skleničky a nafasované vojenské polobotky a ponožky?
(Pelíšky)

…

…

Chtěli byste, aby váš nákup potravin byl omezen potravinovými lístky?
(Dovolená s Andělem)

Chtěli byste celé dny tvrdě pracovat na poli? Za každých okolností, za každého počasí, zato se skromnou stravou. A masem jen svátečně?
Žádný volný čas, žádné koníčky a žádná dovolená (natož u moře).
(Honza málem králem)

…

…

Chtěli byste mít děti a nemít, co jim dát k večeři? Snad leda pivovarské mláto?
(Dařbuján a Pandrhola)

Chtěli byste být v jídle odkázáni na to, co nezákonně přinese pašerák?
(Krakonoš a lyžníci)

…

…

Chtěli byste žít v zemi s tak absolutistickou vládou, že byste museli plnit nesmyslná a omezující nařízení? (Částečnou ochutnávku toho jsme před pár lety zažili, takže žádné takové, že se nic podobného přece dnes už nemůže stát. Může, a to velmi snadno.)
(Byl jednou jeden král)

…

…

Chtěli byste tohle všechno?

Máte kde spát? Máte co jíst? Máte co na sebe? Máte nějaký příjem? Funguje vám elektrika, teče voda z kohoutku a splachuje záchod? Můžete se svobodně pohybovat? Můžete dokonce i svobodně podnikat?
Tak pak máte mnohem víc, než má většina lidí na této planetě a než měla kdy v historii. Takže jaképak řeči o hrozné době. Rozhodně není horší, než kterákoliv jiná v historii. A hlavně, nikdy nevíme, co přinese zítřek. Třeba ještě budeme rádi vzpomínat na dnešek. Tak buďme vděčni za to co je, protože vždycky může být hůř.

Kdykoliv někomu něco přeji, tak nezapomenu uvést, že přeji spokojenost. Protože to je to, co nám dnes nejvíc chybí a co je, paradoxně, nejvíc potřeba. Spokojenost není totiž vázána na výši platu, na stav konta, vlastnictví předmětů, ceny potravin, na politiku, na vzhled, dokonce ani na zdraví. Znám takové lidi, co všechno mají a přesto berou antidepresiva. A znám i jiné, se kterými se život rozhodně nemazlil a štěstí a spokojenost z nich jen září.

Spokojenost je totiž vnitřní pocit nezávislý na vnějších okolnostech. Proto se ještě jednou vrátím ke starým časům a příběhům. Jak je tedy možné, že byli lidé dříve spokojenější než jsou dnes, i když se jim žilo mnohem hůře, než nám?

Vidím za tím dva hlavní důvody. Za prvé nebyli tak nároční a zhýčkaní a naopak byli pokornější. A za druhé, a to považuji za hlavní důvod a zároveň za hlavní pilíř psychického zdraví, neměli možnost koukat dál než za hranice své vesnice. Na rozdíl od nás, kteří zapneme televizi, počítač, mobil a rázem se na nás hrnou zprávy z celého světa. Není divu, že jsme pak pod tím náporem negativity celí naštvaní a ustrašení.

Mohu-li tedy doporučit do nového roku nějakou osobně vyzkoušenou radu, dopřejme si informační dietu. Nekoukejme jinam. Žijme tam, kde žijeme. Tam, kde máme tělo. A to nemáme ani v dobách minulých, ani ve vysněné budoucnosti, ke které se mnohdy naivně upínáme, ale nemáme ho ani na blízkém, ani na vzdáleném východě, ani nikde jinde. Jen tam, kde právě teď stojíme. Tam jsme nejužitečnější a jen tam můžeme být nejspokojenější.

Moc možností a moc informací. Moc strachu a moc starostí.

Chovejme se moudře. Rozdělme věci na ty, které můžeme ovlivnit (své myšlení, chování, úklid, péči o sebe …) a na ty, které ovlivnit nemůžeme (počasí, politika, ceny, chování druhých lidí …) a s těmi bychom neměli ztrácet čas a ani jim věnovat svou pozornost a své emoce (a v důsledku toho i své zdraví).
Přeji moudrý a spokojený rok 2024.